Redakce
17. 08. 2026
Více informací naleznetena www.bowling-trebic.cz
Yashica Events
Dvacet let hudby v srdci Třebíče
Třebíčský hudební festival letos slaví významné jubileum – 20 let od chvíle, kdy poprvé rozezněl historické prostory města. Za dvě dekády své existence se z původně skromné lokální přehlídky vypracoval v respektovanou kulturní událost, o které se dá říct, že pevně zakotvila na mapě festivalů klasické, duchovní a staré hudby v České republice.
U zrodu celého projektu stála vize propojit špičkové hudební umění s jedinečným geniem loci třebíčských památek UNESCO, zejména majestátní baziliky svatého Prokopa a prostor zámku. Duší, hlavní dramaturgyní a hnacím motorem festivalu je po celých dvacet let Tereza Válková-Heřmanová, s níž si budeme povídat nejen o oslavách tohoto kulatého výročí.
Současný festival je vlastně pokračovatelem TOF – Třebíčského operního festivalu. Jak těžké bylo tehdy navázat na jeho tradici, ale zároveň diváky přesvědčit, že nový Třebíčský hudební festival sází na trochu jinou dramaturgii, komornější atmosféru a starou hudbu? A proč vlastně k této proměně došlo?
Každý živý organismus, kterým festival bezpochyby je, prochází vývojovými etapami. Transformace Třebíčského operního festivalu v nynější Třebíčský hudební festival byla reakcí na měnící se institucionální a organizační podmínky. Ukázalo se, že původní intence spolupráce s MKS již nemůže plně pokračovat v nastavených kolejích. Místo ustrnutí jsme se však rozhodli pro celkem radikální, a jak se ukázalo, nesmírně plodný krok: rozšířit dramaturgický záběr.
Od čistě scénických a operních představení jsme se tehdy přesunuli k hudbě duchovní, staré a komorní, což nám otevřelo dveře do nádherných třebíčských kostelů. Tato změna, byť byla v počátku do jisté míry vynucená okolnostmi, festivalu paradoxně prospěla. Umožnila nám uvádět velká oratoria i intimní komorní programy, přivést do Třebíče mnohem širší spektrum špičkových interpretů a nabídnout posluchačům žánrovou pestrost. Zpětně tento zlom hodnotím jako klíčový a pro třebíčské publikum jednoznačně přínosný.
Vést kulturní projekt v regionu celých 20 let vyžaduje obrovskou dávku vytrvalosti a odvahy, možná by se dalo říct i tvrdohlavosti. Objevily se během těch dvou dekád momenty, kdy jste měla chuť to vzdát a co vás tehdy podrželo?
Úplně vzdát? To asi nemám povaze. Patřím k lidem, kteří překážky nevnímají jako stopku, ale spíše jako výzvu k akci – ostatně, jak s oblibou říká moje maminka, překážky jsou od toho, aby se překonávaly. Nicméně vést dlouhodobě festival v regionu, ve kterém člověk sám trvale nežije, je logisticky i manažersky nesmírně komplikované.
Zásadním zlomem a nejsilnějším impulzem pro další pokračování festivalu se proto stalo zapojení Třebíčanky Johanky Obršlíkové. Johanka na sebe převzala obrovskou část organizační práce přímo na místě a musím otevřeně říct, že bez spolupráce s ní by festival pokračoval jen velmi těžko. Stejně tak je projekt bytostně závislý na pomoci dalších skvělých místních lidí, rodáků a zdejších hudebních spolků, jako je například Musica animata. Celých těch dvacet let mě znovu a znovu učí, že festival nelze dělat „vzdáleným přístupem“ – je postaven na hluboké spolupráci s lidmi v místě, bez nichž by to vůbec nešlo.
Třebíčské památky UNESCO mají neuvěřitelného genia loci. Nakolik tyto prostory využíváte a jak vlastně stavíte dramaturgii jednotlivých ročníků? Při výběru repertoáru vás to svazuje, nebo spíš naopak napovídá, jakou hudbu do nich přivést?
K výběru programu a jeho propojení s konkrétním místem konání přistupujeme s maximální otevřeností. Za ty roky se ukazuje, že genius loci třebíčských památek si o konkrétní hudbu říká sám a vznikají tak synergie, které by v běžném sále nikdy nenašly takovou hloubku. Zářným příkladem byl projekt iniciovaný Českým rozhlasem, kdy v bazilice svatého Prokopa zazněla v novodobé světové premiéře Habermannova Mše ke svatému Prokopu. To je přesně to spojení, které dává naší práci absolutní smysl.
Snažíme se však neustále objevovat i nové horizonty a neomezovat se jen na tradiční, byť nádherné prostory, jako je bazilika nebo Kamenný sál zámku, kde pořádáme koncerty každoročně. Pravidelně zapojujeme akusticky vynikající kostel na Jejkově nebo méně frekventovaný kostel svatého Martina. Fascinující kapitolou je pak otevírání úplně nových, netradičních míst – jako je Galerie G34 v Židovské čtvrti, situovaná v prostorách bývalé továrny. Spojení syrové industriální estetiky s duchovní či ranou hudbou přináší divákům i interpretům naprosto neopakovatelný zážitek.
Tato dramaturgická svoboda nás chrání před zkostnatělostí a průměrností. V umění platí přímá úměra: pokud se bojíte vyčnívat, budete vždycky průměrní. A my nechceme být průměrný festival. Jsme sice festival komorní co do počtu i velikosti koncertů, ale každý z nich stavíme s poctivostí a snahou o neotřelost.
Dramaturgie festivalu se za 20 let posunula od čisté staré hudby k žánrovým přesahům. Jak těžké je balancovat mezi tím, abyste uspokojila náročného milovníka klasiky, a zároveň přilákala širší veřejnost.
Abych byla upřímná, my vody klasické a staré hudby vlastně příliš neopouštíme. Klíč k oslovení širšího publika netkví v žánrových fúzích, ale v pochopení samotného paradigmatu barokní hudby. Tato hudba byla ve své době komponována buď jako světská pro bezprostřední zábavu a potěšení tehdejší společnosti, nebo jako duchovní pro morální a niterné ponaučení. V obou případech však byla její primární esencí silná komunikativnost – byla stvořena k tomu, aby posluchače okamžitě vtáhla a emočně zasáhla.
Pokud je interpretace živá a poctivá, stará hudba žádné berličky nepotřebuje. Skutečným oříškem dnešní doby totiž není diváka v sále zaujmout – to se nám díky síle samotných skladeb a špičkových interpretů daří téměř stoprocentně. Největším uměním je dnes posluchače na koncert vůbec přilákat. To je v dnešním přehlceném světě otázka viditelnosti, propagace a samozřejmě i financí. Chodí se zkrátka na to, co je vidět a slyšet v médiích a ve veřejném prostoru, a zajistit takovou publicitu pro menší festival je tou největší producentskou výzvou.
Kdybyste měla vybrat jeden jediný koncert nebo moment za celých dvacet let, ze kterého vám dodnes naskakuje husí kůže, který by to byl?
Vybrat jeden jediný moment z dvacetileté historie je nesmírně těžké, protože každý ročník měl své vlastní vrcholy. Pokud však musím jmenovat okamžik, který pro mě osobně znamenal hluboký emocionální i profesní milník, byl to koncert a následné nahrávání v bazilice svatého Prokopa s tehdy mladou, nastupující hvězdou – Adamem Plachetkou.
Jednalo se o jeho vůbec první sólové album Handel Oratorio Arias, které jsme tehdy vydávali pod labelem Supraphon. Z organizačního, produkčního i manažerského hlediska to pro nás byl obrovský projekt, kterému předcházelo nesčetné množství komplikací, technických oříšků a bezesných nocí. Adam v té době sice ještě neměl dnešní celosvětový věhlas, ale jeho zářná budoucnost byla tehdy už naprosto zřejmá. Když jsem pak stála v majestátní bazilice zaplněné do posledního místa a viděla to absolutní souznění publika s interpretem, dostavil se silný pocit zadostiučinění. V ten konkrétní moment člověk s jistotou věděl, že veškeré to úsilí mělo smysl.
Festival, to nejsou jen umělci, ale hlavně publikum. Jak se za těch dvacet let proměnili třebíčští diváci? Máte pocit, že jste si za tu dobu vychovali novou generaci posluchačů?
Netroufla bych si tvrdit, že jsme si „vychovali“ novou generaci. Umění není procesem dogmatické edukace. Pokud jsme však svým dlouhodobým působením alespoň částečně ovlivnili umělecké směřování jednotlivců – ať již v roli aktivních interpretů, či vnímavých posluchačů – cítíme to jako hluboký smysl našeho konání.
Velikým zadostiučiněním je pro mě fakt, že mnozí, kteří jako děti či dospívající navštěvovali naše koncerty v počátcích festivalu, jsou dnes sami umělci, s nimiž máme tu čest spolupracovat, a to i v rámci SILENTIUM! ensemble. Nepřisuzujeme si zásluhy za jejich individuální dráhy, to by bylo nepatřičné, ale pokud naše činnost sehrála roli v jejich rozhodování zasvětit život hudbě, je to pro nás – v duchu noblesse oblige – především nesmírná čest.
Veřejnost vidí až ten finální, krásný koncert. Jaká největší produkční nebo logistická „katastrofa“ se za těch 20 let odehrála v zákulisí, o které diváci v sále neměli ani tušení?
Pokud se ptáte na „katastrofy“, musím být upřímná: ty skutečné se neodehrávají v zákulisí koncertních síní, ale na poli finančního zajištění. Život v neustálé nejistotě, kdy jsou zdroje závislé na administrativně složitých grantových rozhodnutích, je pro nás nezbytností každodenního úsilí. Je to permanentní balancování na hraně. Naším prvořadým cílem je, aby se tyto provozní otřesy – často způsobené nečekanými rozpočtovými schodky – nijak nedotkly výsledné dramaturgie, kterou divák vnímá jako ucelený, harmonický umělecký zážitek.
Ačkoliv se nám daří udržet vysokou laťku i pod tlakem, fakt, že nedisponujeme pevnou finanční platformou, náš rozlet objektivně omezuje. Právě proto bych ráda využila této příležitosti a oslovila mecenáše, dárce i vizionářské firmy: pokud hledáte smysluplnou cestu, jak podpořit kulturní identitu Třebíče, s otevřenou náručí vítáme zájemce o stabilní partnerství. Budovat festival s mezinárodním přesahem vyžaduje konstruktivní podporu a my jsme připraveni nabídnout prostor každému, kdo chce být součástí tohoto příběhu.
Velkou zkouškou byly pandemické roky 2020 a 2021. Co vás tato krizová zkušenost naučila o flexibilitě a o síle hudby v těžkých časech?
Je to pozoruhodný paradox, ale na krizová léta pandemie nevzpomínám v negativním duchu. Právě v momentě absolutní uzávěry se totiž projevila mimořádná solidarita široké veřejnosti, která se semkla, aby nenechala živé umění a interprety padnout. Vlna lidské i finanční podpory byla fascinující. Velmi vstřícně a flexibilně tehdy zareagovaly také municipality, kraje i stát. Intenzivně jsme tehdy streamovali, pořádali úspěšné komunitní sbírky a z jistého úhlu pohledu byla tehdejší krizová dotační situace paradoxně vstřícnější a předvídatelnější než složité ekonomické reálie dnešních dnů.
Pandemie však bohužel zanechala hlubokou stopu v psychologii a chování publika, ze které se kulturní sektor plně nevzpamatoval dodnes. Zaznamenáváme strukturální proměnu v plánování – lidé jako by ztratili ochotu investovat do budoucnosti s dlouhým předstihem. Předprodeje se po této ráně dosud zcela nestabilizovaly, což vidíme nejen na třebíčském festivalu, ale i u našich dalších aktivit, jako je brněnský abonentní cyklus Bacha na Mozarta! souboru SILENTIUM!. Posluchači jsou mnohem opatrnější, nechtějí kupovat celoroční abonmá měsíce dopředu a rozhodují se často až v den konání akce. Covid nás tedy naučil okamžité producentské flexibilitě, ale zároveň nám zanechal dědictví v podobě mnohem spontánnějšího a hůře předvídatelného diváka.
Letošní 20. ročník je bezpochyby milníkem. Co je jeho hlavním symbolem nebo dramaturgickým vrcholem, kterým chcete toto kulaté výročí s diváky oslavit?
Hlavním symbolem a mottem je Dvacet let souznění. V programových materiálech se zamýšlíme nad tím, že ticho v hudbě neznamená prázdno, nýbrž je vzácnou platformou, na níž se rodí čistá harmonie a hluboké emoce. Tento filozofický rozměr má však velmi konkrétní opodstatnění: od loňského roku se rezidenčním tělesem festivalu stal můj nově založený SILENTIUM! ensemble, který tuto ideu ticha přirozeně vtiskl do samotné DNA celé přehlídky.
Skutečnost, že soubor takto organicky prorostl s festivalem, nám otevřela nové horizonty. Umožňuje nám to úzkou dramaturgickou kooperaci, kdy skladby vyprodukované v rámci našeho brněnského koncertního cyklu Bacha na Mozarta! představujeme i třebíčskému publiku a naopak. Tento princip sdílení programů se ukazuje jako ekonomicky i umělecky mimořádně efektivní a progresivní model.
Letošní program je díky tomu koncipován jako vyvážená mozaika pěti večerů. Monumentálním pilířem oslav bude bezesporu zářijový koncert v bazilice svatého Prokopa, kde zazní díla Michny a Monteverdiho v podání Czech Ensemble Baroque pod vedením Romana Válka a za účasti SILENTIUM! ensemble. Tento večer je pro nás i krásným symbolem kontinuity, neboť naším stálým patronem zůstává již od založení v roce 2007 sólista Metropolitní opery v New Yorku Adam Plachetka. Jubileum však oslavíme i v komornějších režiích – diváky pozveme na slavný Saint-Saënsův Karneval zvířat v podání Janáčkova kvarteta a klavírního dua manželů Punčochových do foyer divadla Pasáž, nebo na hluboce expresivní Gesualdovy Madrigaly do autentického prostředí Zadní synagogy.
Festival je teď pomyslně „dospělý“. Kde byste ho ráda viděla za dalších deset let a máte ještě nějaký nesplněný producentský sen – umělce nebo skladbu, kterou byste do Třebíče chtěla přivézt?
Budoucnost festivalu v následující dekádě spatřuji právě v rozvíjení intenzivní synergie se SILENTIUM! ensemble. Propojování našich struktur nám umožňuje realizovat ambiciózní projekty, které by byly pro samostatný regionální festival finančně i organizačně neúnosné. Tento směr je pro nás jednoznačnou uměleckou i producentskou cestou.
Mým velkým a velmi konkrétním snem je přivést do Třebíče projekty, které náš soubor aktuálně chystá v umělecké kooperaci s dirigentem Tomášem Netopilem. Pevně věřím, že se nám v horizontu let 2027 či 2028 podaří jeden z těchto plánovaných koncertů třebíčskému publiku představit. Třebíč totiž stále vnímám jako svůj domov, je přirozeným domovem festivalu a díky našim společným aktivitám se stává i duchovním domovem souboru SILENTIUM!.
Když se však oprostím od čistě manažerských plánů a podívám se na těch dalších deset let očima spoluzakladatelky, mým největším přáním je, aby festival zůstal věrný svému nejhlubšímu poslání: Být i nadále ostrovem inspirace, krásy a vnitřního spočinutí v dnešním zrychleném a často neklidném světě. Přeji si, aby Třebíčský hudební festival zůstal místem, kde lidé skrze umění nacházejí vzájemnou blízkost, radost a novou sílu. Pokud i za deset let dokážeme divákům v hektické době nabídnout prostor, kde ticho není prázdnem, ale vzácnou platformou, na níž se rodí čistá harmonie a hluboké emoce, pak bude naše mise naplněna. Dvacítka je teprve začátek a já se nesmírně těším na všechno, co společně s naším skvělým publikem v další dekádě prožijeme.
Foto: Filip Heřman
2
