Fotografova fascinace závody motocyklů

Partneři zpravodajství

Chci se stát partnerem

Redakce

před 28 minutami

TŘEBÍČ/BRNO – Dvě důležitá osobní výročí si letos připomíná třebíčský fotograf motoristického sportu Jaroslav Hedbávný. To první je spojeno s rokem 1981, od něhož uplynulo 45 let fotografování závodů silničních motocyklů v Brně. Tím druhým je 30 let od získání první akreditace na Velkou cenu silničních motocyklů a MS superbiků. To byl také důvod požádat pana Hedbávného o rozhovor.

V jednom z minulých rozhovorů jste se mi přiznal, že nejrůznější silniční motocyklové závody fotíte od studentských let, úplně poprvé to bylo v roce 1979.

Nejprve jsem fotil závody mistrovství republiky, které se jezdily na okruzích v sousedních městech – Velkém Meziříčí, Žďáru nad Sázavou, Znojmě, Jindřichově Hradci…, dnes je něco takového nepředstavitelné.

První Velkou cenu v Brně jste fotil v srpnu roku 1981, což je letošní 45. výročí. A dokonce vím, že jste si zachoval ve svém archivu tištěný program těch závodů.

Ano – a nejen tištěný program. I vstupenku, která tehdy za plnou cenu stála pro diváka 30 korun! Tehdy se ta Velká cena jela na starém brněnském okruhu. Coby řadový divák jsem tenkrát pořídil pár snímků fotoaparátem Prakticou na kinofilm. Tehdy pořadatele žádný divák s fotoaparátem nezajímal. Koupil jsem si vstupenku na trať a bylo. V zásadě byla jen dvě místa, kde se mohl fotograf ocitnout – tribuny, nebo trať - což bylo cokoliv okolo. Když se dívám na staré fotky se zachycenými kovovými svodidly kolem běžné silnice, je to až něco neuvěřitelného. Z dnešního pohledu a ohledu na diváky i závodníky něco nemyslitelného. Diváci seděli na travnaté mezi prakticky až u trati. Takže jsem mohl na té mezi za svodidly vstát a byl jsem de facto k závodníkům blíž, než jsem dnes jako akreditovaný fotograf, když stojím na obslužné komunikaci třeba až 50 metrů od závodníků.

Ale na fotoaparátu zato dnes máte podstatně delší sklo.
To je pravda, fotografická technika samozřejmě dnes tu nevýhodu vzdálenosti od motivu eliminuje, používám teleobjektivy 300–500 mm.

Vidím, že mezi vyfotografovanými závodními stroji máte ještě i sajdkáry.
To už je také historie, nevím, že by dnes tyto motorky s přívěsným vozíkem na nějakých závodech ještě jezdily. Já jsem je naposledy viděl závodit v době, kdy se do Brna v roce 1996 dostaly superbiky. Pak ale úplně vymizely. V rámci Moto GP se nejezdí už spoustu let. Možná v tom hrál roli i fakt bezpečnosti závodníků, občas se stávalo, že spolujezdec z přívěsného vozíku během závodu vypadl. Hlavní roli hrál ale podle mě technický vývoj a finance. Motorky pro Moto GP jsou závodní speciály velmi náročné na vývoj a investované peníze – a vyvíjet vedle nich ještě speciální sajdkáry, to asi nebylo z finančního hlediska udržitelné.

V Brně jste fotografoval i závody mistrovství Evropy.
To byly doby, kdy se ještě také jezdilo na starém okruhu, v roce 1983. Někdy v té době okruh ztratil technické a bezpečnostní parametry, takže „svět“ v té době v Brně skončil. Ale začal se budovat okruh nový, který byl dokončen v roce 1987, hned v tom roce se na něm jelo mistrovství světa.

A zase vyhrál Toni Mang.
Ano, pamatujete si to dobře. První Velkou cenu už na novém okruhu jsem fotil v roce 1993. To byla doba, kdy mezi jezdci nastávala generační obměna. Končil Kevin Schwantz a objevil se mladý Australan Mick Doohan, ze kterého se v následujících letech stal pětinásobný světový šampion. Tehdy se jezdila ještě kubatura do 500 ccm a z ní se pak stala kategorie Moto GP.

Přišel rok 1996, vaše první oficiální akreditace coby fotografa Velké ceny.
Až do té doby jsem závody fotografoval jako divák. Dostat se třeba do nějakého příhodnějšího prostoru pro fotografování, to bylo na dobré vůli některého z pořadatelů. Člověk nikdy nebyl v centru dění. Mě ale velmi lákalo dostat se blíž k závodníkům a jejich strojům. V té době jsem jezdil poměrně často služebně do Brna a kombinací nápadu, štěstí a náhody jsem se na závodišti stavil a doptal jsem se na tiskové středisko. Tam jsem se dostal až k tehdy významné a známé osobnosti okruhu, tou byl nestor motocyklové novinařiny pan Amos Krejčí, vedoucí tiskového střediska. Řekl jsem mu, co bych rád, a on mě požádal o zaslání mých fotek. Tak jsem mu dovezl černobílé zvětšeniny z různých závodů. Byl překvapivě úplně nadšený, že fotím ještě na černobílý film. V té době už samozřejmě všichni profesionální fotografové fotili na barvu. Ale on pravil, že takové fotky se mu také hodí a hned druhý den mi poslal propozice na žádost o akreditaci k závodům. Obratem mi ji vyřídili, a tak jsem koncem června dostal první akreditaci na fotografování superbiků.

Konečně jste byl v centru závodního dění.
Bylo to jako v Jiříkově vidění. Tehdejší visačku i parkovačku na auto mám dodnes schované jako vzácné relikvie. Stál jsem pár kroků od tehdejších šampionů a byl jsem pod stupni vítězů i pocákaný šampaňským, které kolem sebe stříkali.

A z těch závodů už byla hromádka vašich fotek.
Ty už jsem potom použil jako skutečnou referenci pro žádost o akreditaci na Velkou cenu, která se jela v srpnu, a vyšlo to.

Takže rok 1996 je díky panu Krejčímu pro vás coby fotografa špičkových závodů silničních motocyklů průlomový.
Přesně tak, od té doby je fotím pravidelně s výjimkou, kdy se Velká cena v Brně nejezdila. Časem jsem získal samozřejmě nějaké zkušenosti, protože v roce 1996 jsem vůbec netušil, jak během závodů všechny ty novinářsko-fotografické záležitosti fungují. Kam můžu, kam nemůžu. Kde je to nejlepší, aby vznikly dobré snímky. Tehdy byly tři úrovně akreditace podle barev - zelená, modrá a červená. Zelená zaručovala pohyb jenom v tiskovém středisku a paddocku. Modrá znamenala plus trať. Červená umožňovala pohyb téměř všude včetně startovního roštu.

A jak dnes?
Dnes je to v různých obměnách podobně. Většinou už jsem se pohyboval v modré zóně, to znamená trať. Měl jsem tak v průběhu let možnost potkat a fotit prakticky všechny motocyklové hvězdy od 90. let do dneška a bezprostředně zažívat neopakovatelnou atmosféru mistrovství světa se všemi jeho atributy - závodní technikou, barvou reklam, světovými osobnostmi, emocemi…

Jak si vás, fotografy, pořadatelé hlídají podle stupňů akreditací?
V roce 1996 to bylo ještě dobré, když měl člověk visačku, panovala určitá benevolence. Teď už to funguje tak, že na visačce je čárový kód, podle kterého si vás může pořadatel kdykoliv zkontrolovat. Ale hlavně dostáváme fotovesty s číslem. Mají zelenou, modrou a fialovou barvu, takže i na velkou dálku pořadatelé podle barvy určí, že se tam případně pohybuje člověk, který tam nemá co dělat, a okamžitě vás odtud vykážou. Funguje jak kontrola pořadatele či vlastníka práv závodů, tak pracovníků najaté bezpečnostní agentury, kteří průběžně jezdí kolem trati a provádí kontrolu. Dnes už jakékoliv zneužití akreditace není možné. A kdyby se to přece jen stalo, tak takový člověk coby fotograf Velké ceny okamžitě skončí. Vše je perfektně zajištěné, odstupňované a velmi hlídané.

Jako akreditovaný fotograf fotografujete Velkou cenu ČR prakticky stále, s výjimkou roku 2020, kdy se Moto GP kvůli pandemickým opatřením jela bez diváků i novinářů. A potom po výpadku 2021–2024, kdy se nejela vůbec a nikdo nevěřil, že se do Brna ještě vrátí.
Byl jsem samozřejmě rád, že se Velká cena do Brna vrátila, protože v roce 2020 to opravdu vypadalo, že nastal konec. Naštěstí se objevil nový majitel, který velmi zainvestoval do modernizace trati, jejího okolí, technického zabezpečení i zázemí pro novináře. Kdyby toho nebylo, tak by letos v tom vedru bylo k nevydržení. Pro fotografy bylo k dispozici klimatizované zázemí v tiskovém středisku i klimatizované mikrobusy, které nás vozily v době tréninku i závodu kolem trati. Trať měří 5,4 kilometru, to bych za dobu trvání závodu nebo tréninku neobešel, ani kdybych chtěl. Takové novinářské zabezpečení nám umožňuje „posbírat“ co nejvíc zajímavých okamžiků, během závodů být na trati, fotograficky z nich co nejvíce vytěžit a potom ještě stihnout stupně vítězů. Nezbývá než doufat, že tento stav nějakou dobu vydrží. Je to prostě úplně jiný svět nejen pro fotografa, je to svět plný nekonečných námětů, zážitků a inspirací. A jsem velmi rád, že s podporou Horáckých novin do něho mohu vstupovat.

Ptal se: Arnošt Pacola
Foto: Jaroslav Hedbávný