Jan Uher

před 53 minutami

MORAVSKÉ BUDĚJOVICE (juh) - Jiří Runkas mi byl doporučen jako zdroj informací o vracejícím se festiválku Hrom do Police, který kapela Duha v roce 1991 zakládala. Ale o tom jsme už v Horáckých novinách psali v polovině července, když se pokus o probuzení legendy v Polici konal. Při povídání o historii festivalu kousek od hranic mi došlo, že před sebou mám výjimečného člověka, který toho má za sebou daleko víc. Při vyprávění a listování kronikou, kterou vylovil z auta, mi bylo jasné, že se musíme sejít znovu. Jiří Runkas totiž nejen provozuje muziku, ale také staví a opravuje kytary a miluje pohodu a svobodu. Takovou, jakou cítíte z hudby country.

Při našem prvním setkání jsem ještě netušil, s kým mám tu čest. To mi došlo až posléze a trošku jsem se zastyděl. Ale postupně, ke všemu se dostaneme. Znovu si listujeme v kronice a vzpomínáme, jak to tenkrát všechno bylo. Ale povídáme si i o tom, jak to všechno je a vlastně bude. Do kdy? Dokud to půjde!

Pane Runkasi, pojďme úplně na začátek. Jak jste se vlastně dostal k muzice? Byla tou první volbou rovnou basa?
Kdepak, jako kluk jsem chodil asi tři roky do hudebky na akordeon. Ale k srdci mi přirostla foukací harmonika, která je vhodnější na country hudbu. Ke kontrabasu jsem se dostal až v roce 1979, to mi bylo 24 let. Rozpadla se tady zrovna jedna kapela a zbyl po nich rozbitý kontrabas. Nikdo ho nechtěl, tak jsem si ho vzal, spravil ho a začal na něj zkoušet hrát. Založil jsem tehdy kapelu, kterou jsem pojmenoval Cejch a s tou to všechno začalo.

A po Cejchu přišli další hudební štace…
Přesně tak. Kolem roku 1990 vznikla kapela Duha. Hráli jsme spoustu převzatých věcí, především od Žalmana, měli jsme krásné trojhlasy. Zjistili jsme ale, že na country bály, zábavy a plesy není folk zrovna to pravé. Tak jsme začali hrát moderní country hudbu. V roce 2010 jsme změnili repertoár i pár členů a začali hrát převážně plesy, zábavy, svatby a různé oslavy. Tehdy jsme museli udělat Duhu band, aby si to lidé nepletli s Duhou country. Obě party dodnes hrají a navíc děláme každý rok adventní koncerty v kostelech, což má úžasnou atmosféru.

Od spraveného kontrabasu ale vede k profesionální výrobě kytar docela dlouhá cesta. Jak jste začal nástroje stavět?
Vyplynulo to tak nějak z potřeby. Jsem vyučený automechanik a vždycky jsem se věnoval lodnímu a leteckému modelářství, takže jsem byl zvyklý dělat rukama a pracovat s různými materiály. Tenkrát v osmdesátých letech tu letěly kytary Ovation se specifickým plastovým tělem. Za komunistů se to samozřejmě nedalo vůbec sehnat. Tak jsem udělal formu a tělo kytary vylaminoval. To už je ale dávná minulost. Dnes už dělám pouze celodřevěné akustické kytary.

Kromě stavby kytar se věnujete i jejich opravám. S čím za vámi muzikanti chodí nejčastěji?
Dělám vlastně cokoliv. Dalo by se říct čím horší, tím lepší. Dělám běžné věci jako přepražcování, lepení krku a kobylek nebo rovnání krků. Ale lidi občas přenesou nástroje i ve vyloženě hrozném stavu. Zrovna nedávno mi někdo přinesl kytaru, kterou se pokoušel brousit hrubým smirkem napříč letům. Takové věci se zachraňují těžko, ale já tyhle výzvy většinou beru.

Když si povídáme o výzvách a o vaší svobodomyslné povaze, touhách… V minulém režimu nebyly možné věci, které jsou dnes naprostou samozřejmostí. Pár let před revolucí jste si proto potají vyrobili horkovzdušný balon, kterým jste chtěli uletět z Československa…
Víte, pro mě byl obrovským zlomem a tragédií pro celou naši republiku srpen 1968. A popravdě, přijde mi děsné, že to dnešní mládež často vůbec nechápe a tenhle zlomový rok jim mnohdy splývá s rokem 1989. Já měl tehdejšího režimu zkrátka plné zuby. Nechtěl jsem mu sloužit, chyběla tu svoboda a chtěl jsem žít mezi slušnými lidmi. Pravidelně jsem poslouchal Hlas Ameriky, a tak jsem se dozvěděl o útěku Roberta Hutyry a inspiroval se tím.

Jak se v tehdejším Československu vůbec stavěl horkovzdušný balon?
Blbě. Protože se pár lidem podařilo uletět, tak byly veškeré informace staženy. Já jsem si pomohl tak, že jsem se dostal na mezinárodní závody balonů v Táboře, kde jsem od jednoho Angličana získal prospekty Cameron – baloons a z toho jsem vycházel. Kvůli udavačům se tenhle náš projekt nezdařil.

Dnes hrajete pro radost, stavíte nástroje a jste svým pánem. Do kdy vlastně plánujete aktivně hrát?
Na to vám odpovím přesně. Já jsem se totiž nedávno ptal jednoho svého kamaráda, výborného trumpetisty, jestli ještě hraje. A on jen zakroutil hlavou a povídá „Kdepak. Člověk musí vědět, kdy má přestat.“ Ta odpověď mě neuspokojila. Po nějakém čase jsem o tom mluvil s dalším kamarádem, muzikantem z Třebíče. Vyprávěl jsem mu to a on se na mě podíval a říká: „Nesmysl. Muzikant není nikdy starej.“ Takže já si myslím, že za B je správně! Do kdy budu hrát? Já vlastně nevím… zkrátka dokud to půjde!

Foto HoN: Jan Uher