Jedním z vrcholů byl melodram Maryčka Magdonova

Partneři zpravodajství

Chci se stát partnerem

Jan Uher

před 1 hodinou

TŘEBÍČ (juh) – Tak trochu nečekaný, překvapivý a mimo běžné struktury pořádaný koncert italského tria Gruppo Strumentale Lumen Harmonicum, na který jsme díky neutuchajícím aktivitám muzikologa Viktora Velka mohli přátele vážné hudby pozvat před týdnem, se skutečně konal. Koncert byl svým způsobem neočekávaným dýchánkem, protože zmíněné renomované hudební těleso muzicírovalo na dvorku kavárny Honkyponk. Uvolněná atmosféra a příjemné a krásné prostředí vytvořily dobré podmínky pro navýsost soustředěnou pozornost hlediště zaplněného do posledního místa.

Jedním z pádných důvodů, proč Viktor pozval umělce z italského Terstu, je jejich zájem o autory, kteří se neprávem nacházejí mimo výsluní zájmu interpretů a hudebních vědců, přestože skládali dobrou hudbu. A je sympatické, že italští umělci připomínají i české skladatele. Dvorek a nejbližší okolí tak rozezněla díla italského modernisty Ferruccia Busoniho (1866–1924), ale i českých krajánků Eduarda Nápravníka (1839–1916) a Karla Moora (1873–1945). Ve vynikající interpretaci zazněl Busoniho op. 18 (Andante s variacemi a Scherzo), Nápravníkovo Trio d moll op. 62/2 a Trio E dur op. 7 Karla Moora, rodáka z Lázní Bělohrad. Ten jistý čas v Terstu žil a splynul s místním hudebním životem, což bratři Massimo a Marco Faventové (violoncello a housle) a Corrado Gulin (klavír) svou produkcí připomněli.

Kromě tohoto standardního a posluchačsky náročného programu večer upoutal i určitým bonusem v podobě melodramatu Maryčka Magdonova (1905). Tato baladická báseň patřící do sbírky Slezské písně Petra Bezruče zaujala Moora natolik, že k ní vytvořil klavírní doprovod. A po více než sto letech zaujal i Viktora Velka, který se deklamace melodramatu rozhodl sám zhostit, ač není profesionálním recitátorem ani hudebníkem. „Ve vší vážnosti!“ zdůraznil Viktor před vystoupením několikrát pro ty, kdo by celou produkci měli tendenci považovat za recesi už jen proto, že celý večer byl tak trochu i oslavou Viktorových narozenin a setkáním jeho přátel a milovníků vážné hudby. S profesionální rutinou klavírní part odehrál Corrado Gulin a svou melodramatickou premiéru zvládl i Viktor. Krásné bylo jeho soustředění a odpočítávání, aby slabiky správně korespondovaly s hudebním vývojem. A zapadaly. Třebíč zažila premiéru něčeho, co asi nebude často reprízováno. Važme si toho, i když zrovna Maryčka Magdonova, kterou mají takřka všichni z hlediště spojenou se školní proletářskou výchovou, není to, na co by s láskou vzpomínali.

Jednoznačně krásným zážitkem bylo vystoupení dvou mladých houslistek: Veroniky Velkové a Elišky Hanákové, žákyň třebíčské ZUŠ, které na koncert rychle přeběhly po skončeném koncertu k 80. výročí školy. Možnost vystoupit vedle takových muzikantů a představit jim dvě drobnosti z díla Bohuslava Martinů je pro mladé umělce vždy krásně stresujícím zážitkem, jehož hlavní poslání zní: Já na to mám! Shoda s příjmením Velková není náhodná, jablko nepadlo daleko od stromu. A právě uvádění houslistek přineslo roztomilý moment, kdy si nervózní tatík popletl svoje dcery a Veroniku přejmenoval na Markétu, která seděla v první řadě a po celou dobu překládala moderaci svého otce do angličtiny nejen pro italské trio, ale i další posluchače neznalé jazyka sv. Václava.

Těšme se tedy na další hudební lahůdku, kterou nám Viktor Velek představí, až mu bude opravdu padesát, a ne „jenom“ devětačtyřicet.

Foto HoN: Jan Uher