Každý den se dojímám, říká Třebíčan Nico Moro, který jde pěšky do Milána

Partneři zpravodajství

Chci se stát partnerem

Petra Klementová

před 2 hodinami

Večer dorazil na ubytování, sundal promrzlé boty a na chvíli se zastavil. Za sebou měl další dlouhý den pěšího putování a přibližně čtyřicet procent celé cesty. Právě v tu chvíli, kdy byl na trase třináctý den, jsme se s Nicem Morem spojili telefonicky, abychom se zeptali, jak jeho zimní výprava zatím probíhá.

Třináctý den na cestě
Nico Moro vyrazil 6. ledna z Karlova náměstí v Třebíči. Jeho cílem je dorazit pěšky do Milána na zahájení olympijských her 6. února. Denně urazí desítky kilometrů, často v mrazu, sněhu a náročných podmínkách. Jak sám říká, každý den na cestě je úplně jiný.
„Každý den mě dokáže překvapit. Vždycky si večer říkám, že už vím, co mě čeká, ale pak se stane něco, co absolutně nechápu, že se může vůbec stát,“ popisuje.

První hranice jako psychický milník
Jedním z prvních silných momentů bylo překročení hranic do Rakouska. Pro Nica to nebyla jen čára na mapě, ale důležitý psychický bod.
„Upřímně, úplně první radost byla z toho, že jsem prošel Česko. Že se nevrátím s ostudou, že jsem se nedostal ani do Rakouska,“ přiznává otevřeně. Zároveň si ale uvědomoval, že Rakousko bylo zatím „jen“ šedesát kilometrů od hranic. Skutečný milník pro něj přišel až s Lincem.
„Tam jsem si poprvé řekl, že už se nemám za co stydět. Že kdyby se mi v tu chvíli něco stalo a musel bych cestu ukončit, tak už to za ten kus stálo.“

Salcburk mezi vzpomínkami a realitou
Silnou zastávkou na jeho trase byl také Salcburk. Město, které měl dlouho spojené především se školními lavicemi. Jak sám říká, právě o Salc-
burku se učili na střední škole, a tak pro něj mělo zvláštní význam. Spojoval si ho s hudbou, především se jménem Wolfganga Amadea Mozarta a dalších skladatelů, jejichž život a tvorbu ve výuce probírali.
Když do Salcburku dorazil, realita byla jiná, než jakou si v hlavě vysnil. Město zahalila hustá mlha a pochmurné počasí. Přesto pro něj setkání se Salcburkem znamenalo silný moment. I když si ho tentokrát nestihl projít tak, jak by chtěl, ví, že se sem jednou vrátí, aby si město vychutnal naplno a v úplně jiné atmosféře.

Minus šestnáct a dno sil
Za dosavadní nejtěžší den celé cesty považuje Nico jeden ze čtvrtečních dnů v Rakousku. Podmínky byly extrémní. Hustě sněžilo, teploty klesaly hluboko pod bod mrazu a pohyb na silnici byl čím dál nebezpečnější.
„To byl den, kdy jsem si fakt sáhl na dno. Bylo minus šestnáct, strašně hustě sněžilo a já vůbec nevěděl, kudy mám jít. Neviděl jsem čáry na silnici, auta ve sněhu udělala koleje, které vypadaly jako okraj vozovky,“ popisuje. Situaci komplikoval i provoz. Řidiči na něj troubili, někteří si klepali na čelo. Kvůli hlubokému sněhu se pohyboval extrémně pomalu. „Šel jsem asi dva a půl kilometru za hodinu. To je strašný pocit, když jdeš po rovině, po hodině se otočíš a vidíš pořád skoro to samý místo.“ K tomu přišel další moment, který si bude pamatovat dlouho. „Dvakrát mě ohodil pluh. Byl jsem úplně zasypanej sněhem, celej bílej jak sněhulák.“ Objevily se omrzliny, prsty na rukou mu tuhnuly, tělo přestávalo poslouchat. „Prsty jsem měl úplně rudý, promrzlý. Byla to fakt strašná zima.“ V ten den přišly i pochybnosti. „Říkal jsem si, že kdyby to takhle bylo každej den, tak do Milána dojdu někdy v březnu. Počasí je ten rozhodující faktor.“

Když mráz ničí techniku
Extrémní mráz se podepsal i na technice, bez které se dnes na cestě neobejde. Mobilní telefon v nízkých teplotách prakticky přestal fungovat.
„Měl jsem třeba šedesát procent baterky a najednou bum, nula. Telefon se vypnul, nešel nabíjet, prostě konec,“ popisuje. V mrazech se zařízení často vybíjelo během několika minut a někdy odmítalo spolupracovat úplně. Záchranou se stala akční kamera. „GoPro to dává. Díky tomu jsem mohl aspoň něco natáčet. Ale telefon ty mrazy vůbec nedává,“ dodává. Přesto bez funkční techniky není možné cestu dlouhodobě zvládat ani dokumentovat.

Práce nekončí ani večer
Ani po příchodu na ubytování ale náročný den nekončí. „Dojdu klidně v šest, sedm večer. Rychle sprcha, najíst se a pak do půlnoci pracuju.“ Nico musí každý den zpracovat materiály z cesty, odeslat videa ke střihu, fotografie, připravit příspěvky a reagovat na zprávy. „Mozek je fakt přepracovanej,“ přiznává otevřeně. Snaží se alespoň krátce odpovědět lidem, kteří mu fandí. „Chci každému aspoň napsat, že děkuju, že si toho vážím. Ale když mi lidi posílají dlouhé hlasové zprávy nebo chtějí volat, tak už to prostě nejde. To bych se musel rozkrájet,“ říká.

Lidé u cesty jako největší motivace
Vedle mrazu, únavy a náročných podmínek jsou to právě lidé, kteří Nicu Morovi na cestě dodávají sílu pokračovat dál. Setkání s nimi často přicházejí zcela nečekaně a mnohdy ho dokážou dojmout víc než samotné dosažené kilometry.
„Já jsem zvyklej spíš utýct. Udělat rychle video, aby bylo vidět, že jsem došel do města, a jít dál. A najednou na mě začne troubit auto a někdo křičí: Vy jste ten, co jde do Milána. A já říkám, cože?“ popisuje situace, které ho pokaždé zaskočí.

Pomoc ano, ale bez zkratek
Jedna z nejsilnějších zkušeností přišla díky rodině, která mu chtěla pomoci. Všechno začalo úplně nevinně – rukavicemi. Syn jedné z žen, Kamil, mu je přivezl přímo na trasu. Vyfotili se spolu a krátké video se objevilo na sociálních sítích. Odtud už byl jen krok k další nabídce pomoci.
Jeho maminka bydlí nedaleko trasy a nabídla Nicovi zázemí. Teplé jídlo, možnost se ohřát, převléct a nabrat síly. Nico ale zůstal zásadový. „Říkal jsem si, že by to byl podvod. Stačilo by, kdybych si jen sedl do auta, někdo mě vyfotil a bylo by to na internetu. A už by mi nikdo nevěřil,“ vysvětluje.
Právě obava z toho, jak by jeho cestu mohli lidé vnímat, ho přiměla nabídku odmítnout. Ne proto, že by si pomoci nevážil, ale proto, že si chce zachovat čistotu celé výpravy.
„Už takhle jsou lidi různý. Nechci dát nikomu důvod pochybovat,“ dodává. Pomoc tak často probíhá u silnice, na kraji lesa, v mrazu, s horkou polévkou v ruce. I takové momenty ale pro Nica znamenají hodně. Připomínají mu, že i když jde většinu cesty sám, úplně sám na ní není.

Hejt, pochybnosti a vnitřní hranice
Vedle fyzické námahy a nepříznivého počasí musí Nico na cestě čelit také reakcím lidí na sociálních sítích. Ne všechny jsou povzbudivé. „Píšou mi věci typu táhni do práce, dělej něco smysluplného. Nebo že jsem idiot, že tam umřu,“ přiznává otevřeně. Právě v těchto chvílích sehrává důležitou roli jeho přítelkyně, která mu je velkou oporou. A paradoxně i samotná kritika se časem začala měnit v motivaci. „Uvědomil jsem si, že když nemůžu, tak si vzpomenu na ty, co mi to nepřejí. A najednou tu sílu dostanu a řeknu si, jo, tak to prostě dám,“ říká. Zároveň si ale dává pozor, aby nešel přes hranici, která by mohla ohrozit jeho zdraví. „Znám svoje tělo. Vím, co si můžu dovolit. Nechci to hnát do situací, aby se něco stalo.“

Tělo si na zimu zvyká
Zkušenosti má především s chozením v extrémních vedrech, zimní podmínky jsou pro něj novou výzvou. „Je to úplně diametrální rozdíl oproti chůzi v teple. Všechno funguje jinak.“ V zimě se nemůže zastavovat na dlouhé pauzy. „Když si udělám pauzu, tak do pěti minut je mi strašná zima.“ Postupně ale cítí, že si tělo na chlad zvyká. „Nevěřil bych, že to někdy řeknu, ale minus tři stupně byly tropy. Fakt.“
Přestože cílem jeho cesty je Milán, Nico Moro se snaží nepřemýšlet příliš dopředu. V hlavě má vždy jen ten nejbližší den. Trasu si často nechává poradit od místních, protože mapy podle něj nedokážou ukázat všechno.

Tetování jako osobní mapa cesty
Součástí jeho cest jsou i tetování, která si nechává dělat přímo během svých putování. Každé z nich je spojené s konkrétním místem a okamžikem na trase. Jedno takové vzniklo i v Salcburku.

Vlna podpory, kterou nečekal
Zájem veřejnosti, který jeho cesta vyvolala, Nico Moro vůbec nečekal. Lidé mu posílají videa, písničky i projevy podpory.„Každej den mám slabou chvilku a brečím. Stojím, koukám do nebe a děkuju za všechno.“ Na cestě se objevují i momenty, které Nico bere s nadhledem. Jedním z nich byla návštěva kamarádek, mezi nimi i Taťána Kuchařová. „Miss World přijela přiživit se na mně,“ směje se.

Milán jako cíl a symbolická tečka
Pokud se vše podaří podle plánu, chce si Nico Moro především vychutnat samotný okamžik cíle. V Miláně plánuje být u zahajovacího ceremoniálu olympijských her. Po návratu domů ho čekají narozeniny. Symboličtější zakončení cesty si ani neumí představit. Jeho cestu mohou lidé průběžně sledovat na sociálních sítích i na webu nicomoro.cz.
Foto: Nico Moro