Když přehrada rostla před očima

Partneři zpravodajství

Chci se stát partnerem

Petr Herbrych

před 1 hodinou

Hned při svém nástupu nás léto potěšilo extrémně vysokými teplotami, jež celou řadu lidí vyhnaly k vodě. Oblíbenou destinací je v tomto případě Dalešická přehrada. K této sezónní příležitosti se tak hodí připomenout samotné budování velkolepého vodního díla. Nikoliv však skrze dobové materiály, stránky tisku či dokumentární snímky. Dobu před padesáti lety zlehka připomínají svědectví manželů Marie a Pavla Holoubkových z Dalešic, kteří se stavby přímo účastnili. Zatímco Pavel se předně v údolí Jihlavy věnoval práci s železem pod firmou Ingstav, Marie pracovala na ubytovně v Kramolíně. O jejich práci na přehradě a později i jaderné elektrárně jsme si nad dobovými fotografiemi a bábovkou povídali již posledního dubnového dne letošního roku.

Něco se chystá
Od konce 60. let bylo jasné, že v údolí řeky Jihlavy vznikne dílo monumentálních rozměrů. Do zdejšího krajinného rázu bylo zapotřebí rázně zasáhnout z důvodu plánované výstavby Jaderné elektrárny v Dukovanech. Vedle toho se však přehrazení Jihlavy týkalo i zajištění dostatku vody, zlepšení hygienických podmínek a využití lodní dopravy. Silným argumentem, na který tehdejší společnost slyšela, byl též vznik nového rekreačního střediska. Ač se o možném vybudování přehrady hovořilo již dlouhé roky dopředu, v polovině října 1968 třebíčská Jiskra odhodlaně hlásila, že „Přehrada bude!“. Ostatně první přípravné práce v dotčených obcích započaly již v polovině 60. let. Naplno se ale stavba přehrady o délce bezmála 29 kilometrů a tehdy závratné sumě 1,7 miliardy československých korun rozeběhla roku 1970.

Pro tak velký projekt však bylo důležité zajistit dostatečnou kapacitu zaměstnanců. Zejména stavebních dělníků. Stačí se také podívat do dobové Jiskry, kde se v každém čísle nacházejí inzeráty firem mnoha zaměření. Nejen Dukovany se tak promítly do populačního nárůstu Třebíče a jejího okolí. Už jen stavba přehrady přitáhla na počátku 70. let do regionu okolo 1 500 pracovníků se svými rodinami. Nové živobytí s lepším finančním ohodnocením však Vodní dílo Dalešice nabízelo rovněž zdejším lidem. Kupříkladu už v roce 1970 spojil svůj život s firmou Ingstav Pavel Holoubek z Dalešic.

Solidně zaplacená dřina
Dle původního plánu měla výstavba začít v roce 1970 a trvat celkem šest let. Namáhavost díla dokládají už jen stanovené postupy. Od prvotní myšlenky vybudovat na řece Jihlavě betonovou hráz se posléze upustilo ve prospěch sypané hráze, a tak projekt probíhal ve třech po sobě jdoucích fázích. Po skalních výlomových pracích následovala tvorba železobetonové konstrukce a nakonec došlo k samotnému sypání hráze. „Tyto technologie na sebe navzájem navazovaly a bylo třeba, aby celá výstavba fungovala jako „dobře namazaný stroj“,“ uvedl ve své bakalářské práci Petr Jelínek, posledním spojením s odkazem na Menzelův film Kdo hledá zlaté dno.

Takto velkolepý projekt s sebou také nesl vidinu značné personální náročnosti. Už ke konci roku 1969 například inženýr Miloslav Krčma z Březníku, který se přehradě věnoval, v rozhovoru pro třebíčskou Jiskru předestřel: „Stavba tohoto významu představuje mimořádný nárok na počet pracovních sil – průměrná roční kapacita se počítá špičkově 1000 až 1500 pracovníků. Generální dodavatel část pracovníků, převážně odborníků jednotlivých profesí, přeloží z jiných již dokončených staveb. Zbývající část, a to pravděpodobně podstatná, by měla být zajištěna náborem z blízkého okolí a případně z jiných okresů a krajů.“

Jak Krčma pravil v posledním souvětí, tak se i stalo. Národní podnik Ingstav rozhodil na přelomu 60. a 70. let své sítě, aby získal nové zaměstnance. Informace o náboru se tehdy dostaly i k zaměstnanci traktorky Pavlu Holoubkovi, který neváhal a hned se do Ingstavu přihlásil. Než se ale rozjely prvotní práce v okolí Dalešic, vydali se dělníci do Brna. Přesněji do podzemních tunelů nad říčkou Ponávkou. Zde také získali jistou průpravu pro následující roky a roku 1970 zamířili na práce do Kramolína.
Na stovky pracovníků tu skutečně čekala pořádná dřina. Od prvních výkopových prací a odvozu zeminy přes kutání štol až po usazování konstrukcí. Přesčasy i práce o víkendech, nehledě na aktuální počasí. V létě se tak dělníci pekli pod rozžhaveným sluncem, s nástupem chladnějšího období zase bojovali s nízkými teplotami. Navíc v případě Pavla Holoubka a jeho kolegů se jednalo o neustálé zacházení s těžkými železnými konstrukcemi. Přeprava, svařování, montování. Platově si ale velmi polepšil, vždyť ohodnocení takto náročných profesí se blížilo k šesti tisícům. „Bylo to vykoupené časem a dřinou, ale solidně zaplacené,“ vzpomínají po letech manželé Holoubkovi. Hlava rodiny si navíc tehdejší kolektiv ani po letech nemůže vynachválit: „Jeden pro druhého žil, všichni si pomáhali.“ Práce na Dalešické přehradě ale otevřela novou pracovní příležitost také jeho ženě Marii.

Krásné časy na ubytovně
Důležitou roli při budování přehrady hrálo taktéž družstvo Jednota Moravské Budějovice. To u stavby provozovalo prodejnu, stravu dělníkům zajišťovala i jeho podniková restaurace. Mimo to ale pod něj spadaly i ubytovny pro pracovníky. Činnost Jednoty také náležitě vyzdvihli redaktoři Jiskry ve svém vydání z 13. června 1973. „Jistěže starostí a problémů se zajišťováním těchto služeb je nemálo. Máme však velkou radost z toho, že mezi prvními 10 ,,Vzornými budovateli Vodního díla Dalešice“ je i pracovnice Jednoty M. Holoubková, pokojská ubytovacího areálu,“ stálo v tehdejším tisku. Zmíněnou pokojskou není nikdo jiný než zmiňovaná občanka Dalešic.

Roku 1970 se jednoho dne navrátil Pavel Holoubek z práce domů s informací, že Jednota Moravské Budějovice taktéž hledá pracovnice na stavbu. Přesněji se jednalo o práci v kramolínských ubytovnách. „Přijel domů a zeptal se: V kuchyni jsem slyšel, že Jednota hledá lidi. Mamko, nechtěla bys tam jít dělat? A tak jsem tam jela a hned se domluvila,“ vzpomíná Marie Holoubková. Ta tímto krokem nejenže vyměnila své zaměstnání v Borovině za práci blízko domova, zároveň se jednalo o jednu z nejhezčích kapitol jejího života. „Na těch ubytovnách byla dobrá parta. Mladé svobodné holky, byly tam starší ženy, důchodkyně, zkrátka dobrá parta. Na ubytovny nemůžu říct půl křivého slova,“ povídá dodnes s nadšením a přiznává, že v celé partě spíše tíhla ke svým starším kolegyním. Sama také své působení hned několikrát popsala zcela výstižným slovem. Spokojenost.

Práce pokojské na ubytovnách v Kramolíně rovněž nebyla nikterak jednoduchá. Pro dělníky se v Kramolíně vybudovalo celkem patnáct dvoupodlažních ubytoven s dvaatřiceti pokoji. Paní Marie Holoubková měla stejně jako její kolegyně na starost dvě ubytovny. „Na všechny ubytovny byly dvě uklízečky. My jsme měly na starost lůžkoviny a hmotnou odpovědnost za všechno vybavení,“ přiblížila krátce náplň své práce. Alespoň co se pracovní doby týče, běžně odjížděla do práce o půl šesté a vracela se o půl čtvrté. Obdobně jak byla zvyklá v Borovině. A co víc, ještě se navíc zvládla starat o rodinné hospodářství. Vše se dalo časově stíhat.

Proměna okolí před očima
Budování přehrady se pochopitelně promítlo také do podoby okolních vsí. Se zmíněnými ubytovnami se například do budoucna počítalo s využitím pro rekreační účely. Ve stavebně nejvíce dotčeném Kramolíně zase v 70. letech vyrostla nová prodejna a další obce se například dočkaly opravených chodníků a komunikací. Jinak tomu nebylo ani v bydlišti manželů Holoubkových. „Vzhled střední části Dalešic se podstatně zlepšil rozšířením zatáčky a zahrnutím návesního rybníka. Práce vykonala silniční správa, která tak přispěla k stoupajícímu významu obce ve spojitosti s budováním přehrady na blízké řece Jihlavě,“ sdělovaly už v roce 1970 řádky uvnitř Jiskry. Mimo to v obci se slavným pivovarem taktéž vyrostla nová prodejna Pramen.

Když jsme se ale bavili s paní Marií Holoubkovou, zásadní změny v této době nepostřehla. Ono se ani není čemu divit. Ve všem pracovním shonu zdejším obyvatelům rostlo nové prostředí, které mnohdy stěží postřehli. „My jsme v Kramolíně chodili z práce v gumácích. Tam nebyly silnice, ale vybagrované cesty,“ vzpomněla někdejší pokojská a dodala: „Vše začalo strašně rychle a budovalo se za pochodu.“ Za pochodu se budovalo více věcí, například i první měsíce obývali dělníci nedodělané ubytovny. „Když do ubytoven poprvé přišli, ještě tam ani nebyly toalety. Pouze společné,“ vybavuje si Marie Holoubková.

Rychlost při výstavbě díla hrála důležitou roli. Přece jen už v prvním roce byl plán plněn pouze z 60 %. Na vině byla jednak zdržení na straně Ingstavu, jednak nadělaly potíže přírodní vlivy. Například roku 1973 se na pravém břehu rokle masivně sesunula půda a stavba se musela na čas zastavit. Aby toho nebylo málo, o dva roky později začalo hořet v jedné ze šachet, což vychýlilo železné konstrukce. I kvůli tomu se plánované dokončení přesunulo z roku 1976 na rok 1978.

Přesun pod věže
Dokončením stavby Vodního díla Dalešice a posléze jeho plným spuštěním v roce 1978 ale spoluúčast manželů Holoubkových na energetických dílech v Československu neskončila. Když skončily práce v údolí Jihlavy, zamířil Pavel Holoubek společně se svými kolegy z podniku Ingstav do Velkého Meziříčí. Roku 1978 se nad městem právě dokončovala výstavba silničního mostu, na němž se dalešický rodák se svými kolegy také podílel. Krátce poté jej zaměstnání opět přivedlo do blízkosti vlastního domova. Na stavbu protiatomového krytu v Jaderné elektrárně Dukovany. „Tady už to bylo oproti Dalešicím poměrně velké, ale spokojeni jsme stále byli,“ vzpomínají po letech manželé. Do Dukovan se tehdy z kramolínských ubytoven totiž s Jednotou přesunula i Marie Holoubková. Úsměvná je po letech její vzpomínka na zahraniční pracovníky. V hlavě jí utkvěli zejména dělníci z Kypru u chladicích věží: „Já jsem s nima čenžovala. Oni mi dovezli kávu, já jim zase dala slivovici.“ Inu, i taková může být vzpomínka na jednu z největších staveb tuzemských dějin.

Byla to nádhera…
Přehrazení řeky Jihlavy tak nepřineslo pouze razantní zásah do krajinného rázu, vybudování velkolepého díla a populační proměnu regionu. Stavba se též velkou měrou promítla do životů zdejších obyvatel. „Byla to nádhera, bylo to fajn,“ zopakovala vícekrát během našeho setkání paní Marie Holoubková a její manžel souhlasně přikyvoval. Takových lidí, kterým energetický rozvoj regionu přinesl nové možnosti a kteří na tato léta dodnes s láskou vzpomínají, je zajisté daleko více.

Foto: Archiv manželů
Holoubkových. Ofoceno
s jejich laskavým svolením