VELKÉ MEZIŘÍČÍ (juh) – Ve čtvrtek 10. září měla svůj velký den čtenářská obec Velkomeziříčska. Po dvou letech, kdy probíhala zásadní rekonstrukce městské knihovny, byla za hudebního doprovodu orchestru ZUŠ slavnostně otevřena. Radost však neměli jen čtenáři. Městské knihovny totiž už dávno nejsou jen půjčovnami knih. Jsou místy pro studium, setkávání, přednášky a třeba i malá divadelní představení. Zkrátka centry kultury v tom nejširším slova smyslu. A nově otevřená knihovna ve Velkém Meziříčí je toho krásným příkladem hodným 21. století. „Bez nadsázky si troufám tvrdit, že teď patří ke špičce mezi knihovnami na celé Vysočině. Ať už co do vybavení nebo architektonického řešení,“ potvrdil pocity návštěvníků starosta Alexandros Kaminaras.

Knihovna samotná má plášť v barvě hrášku, ale přirovnat ji k pouhé jedné kuličce pokulhává. Svou náplní a rozsahem připomíná spíše než jeden hrášek celý naditý lusk. Zahájení a moderování slavnostní akce se s lehkostí a vtipným šarmem ujala ředitelka Ivana Vaňková. Kdo do té doby netušil, jak poetickou má duši, byl překvapen. Celou zahajovací řeč i moderování až do přestřižení pásky pojala skutečně literárně.

Celou náročnou dvouletou rekonstrukci přirovnala k napínavé literární tvorbě. Projektování podle ní začínalo jako čistá science fiction, samotná stavba chvílemi připomínala adrenalinový thriller či mírně děsivý horor, ale výsledek se nakonec zařadil do zlatého fondu klasické literatury. „Od příštího týdne si už žánr můžete vybrat sami – ať už to bude manga, poezie nebo historický román. A na bílé, nepopsané stránky budeme společně psát nové příběhy,“ zahájila slavnostní odpoledne ředitelka a s dojetím poděkovala předchozímu i současnému vedení města, úředníkům, projektantům, stavitelům i trvale trpělivé veřejnosti.

Starosta Velkého Meziříčí Alexandros Kaminaras ve svém projevu připomněl dlouhou a pestrou historii samotného objektu. Budova uprostřed sídliště totiž spatřila světlo světa už v šedesátých letech minulého století jako mateřská škola, kterou prošly generace místních dětí. Pro potřeby knihovny začala sloužit od roku 2004, ale teprve dnešní rozsáhlá proměna jí dodala lesk a moderní funkce hodné krajské špičky.

Starosta neopomněl poděkovat svým předchůdcům v úřadu – bývalým starostům, kteří myšlenku rekonstrukce v minulosti podporovali, stejně jako celému zastupitelstvu, architektům i investorům. Vyzdvihl především lokální rozměr celé akce: „Je to dílo ryze velkomeziříčské. Podílely se na něm místní firmy i místní lidé. A když mají lidé k věci osobní vztah, výsledek dopadne vždycky skvěle.“

S trefným a pohotovým příspěvkem přišel místostarosta Martin Kaman, který knihovnu přirovnal ke svatostánku: „Knihovna je něco téměř jako kostel. Do ní může přijít každý – ať už jste fit, nebo ne, jste mladí, staří, muž či žena, knihovna vám bude vždy otevřena,“ zarecitoval za potlesku přítomných.
Slova se ujali i tvůrci architektonického konceptu z ateliéru UJO architekti. Architekt Jan Skoumal neskrýval radost z toho, že zadáním města nebylo vytvořit jen tichou studovnu, ale živý prostor pro diskuse, setkávání, přednášky i vzájemnou inspiraci. „Jeden známý spisovatel jednou řekl, že si představuje ráj jako takovou velkou knihovnu. Já bych k tomu jen dodal: pokud ten ráj bude mít na starosti paní ředitelka Vaňková, bude to tam opravdu v pohodě,“ pobavil přítomné publikum.

Slavnostní atmosféru nezkazila ani drobná dopravní komplikace. Ředitelka územního odboru IROP pro Kraj Vysočina Renáta Marková dorazila sice s mírným zpožděním způsobeným tradicí dálnice D1, ale o to radostnější zprávy přivezla. Městu pogratulovala k odvaze pustit se do tak velkého dotačního projektu a přislíbila brzké dočerpání zbývajících milionů korun z evropských fondů. Za zhotovitele stavby, konsorcium firem Gremis a Atika Lysý, promluvil Miroslav Štola. S úsměvem přiznal, že báseň si sice nepřipravil, ale vysekl poklonu všem řemeslníkům a popřál budově, aby nápor natěšených čtenářů bez úpadku zdraví zvládla.

Když přišel klíčový moment přestřižení slavnostní pásky, ředitelka Vaňková opět překvapila. Místo tradiční sestavy politiků přizvala na terasu ty nejdůležitější – samotné čtenáře. Nůžek se tak vedle starosty a stavitelů chopily děti, studenti, senioři i věrná týdenní návštěvnice paní Janíčková.

Po slavnostním cvaknutí nůžek se brány hráškově zeleného svatostánku kultury otevřely dokořán. Prostory okamžitě zaplnil švitořící dav, který si užíval vystoupení tanečního orchestru ZUŠ pod vedením Josefa Vaňhary, tanečního oboru Nikoly Spurné, komorního divadla Ikaros na malé scéně či kytarového souboru Petra Němce. Návštěvníky navíc v následujících dnech čekají prohlídky zázemí i neformální sousedské opékání špekáčků. Všem přítomným bylo jasné, že Velké Meziříčí získalo místo, kde se příběhy nebudou jen číst, ale především žít.

Foto HoN: Jan Uher