Pan Stanislav Tesař je nedělňátko. Když se dral na tento svět, svítilo prý slunce a pan farář řekl, že bude šťastný člověk. Měl pravdu. Osud se však s panem Tesařem nemazlil a rozhodně se nedá říct, že by byl dítětem Štěstěny. Optimismus ho však neopouští, i když je mu na hřbet nakládáno víc, než by snesl leckdo z nás. Zrádná nemoc ho postupně připravila o pohyblivost celého těla, přesto však není sám. Díky unikátnímu zařízení ovládá počítač vlastním dechem tak dokonale, že komunikuje s celým světem. A když se pustí do vyprávění, nemá cenu ho přerušovat. Je lepší se pohodlně uvelebit a pozorně poslouchat. A protože pan Tesař je skvělý vypravěč, nechal si největší překvapení na samý konec.
Že se něco děje, jsem poznal, když jsem chodil druhým rokem na fakultu agronomickou. V druhém ročníku jsem začal pociťovat takové zvláštní slabosti v těle, ale nebylo to ještě nijak hrozné. Až ve třetím ročníku, kdy jsme chodili na vojenskou přípravu. Jednou, když jsem pospíchal na šalinu, jsem začal zakopávat. Hlavně pravou nohou. Připadalo mi, jako kdybych měl kalhoty na „půl žerdi“, cítil jsem se takový neoblečený. To mi bylo 20 let.
Další signály jsem pocítil doma v Babicích nad Svitavou, odkud pocházím. Rád jsem tam pozoroval hvězdnou oblohu. Miloval jsem to. Jednou jsem pozoroval měsíc a on se najednou rozdvojil. Ne úplně, ale jako kdyby jeden měsíc překryl ještě jeden – na pravém oku. A před druhým okem se mi vytvořil mrak. Další náznak toho, že se s mým tělem něco děje. Zakopával jsem a špatně viděl na pravé oko.
Navštívil jsem okresního neurologa, který určil, že mám onemocnění typu roztroušené sklerózy. V okresní nemocnici v Tišnově mi pan primář udělal vyšetření mozkomíšního moku. Ten byl sice čistý, ale nemoc dál pokračovala. Diagnóza byla neveselá: roztroušená skleróza.
Když můžeš do školy, můžeš i na vojnu!
Začala léčba malým množstvím strychninu na povzbuzení nervové soustavy a celým souborem vitamínu B. Probíhala dvakrát ročně a situace se vždy značně zlepšila. Zdálo se, že to bude dobré.
Ve třetím ročníku mi však začala ochrnovat i pravá ruka a já nemohl psát. Naštěstí jsem měl výborné spolužáky, kteří mi poskytovali zápisy z přednášek. Ataka trvala tak měsíc, pět týdnů, poté odešla a zase jsem byl relativně v pořádku. Dostudoval jsem a stal se zootechnikem. Příští rok uteče od promoce padesát let.
A pak mě odvedli na vojnu. Řekli mi: „Když jsi mohl chodit do školy, můžeš i na vojnu! Žádná modrá knížka.“ Sloužil jsem u strážních jednotek. Z vojenské katedry jsem odešel jako svobodník a narukoval do Šlapanova, kde proběhl přijímač. Odtud mě poslali do Hněvic u Ústí nad Labem, kde už tenkrát byly strategické sklady pohonných hmot. Já dostal na starost výcvik nováčků. To mě bavilo a snažil jsem se jim příchod na vojnu udělat snesitelný.
Ústup do kanceláře
Po vojně jsem nastoupil v JZD Lipůvka na Blanensku a pracoval jako zootechnik a posléze technik výživář. Zdravotní stav se nějaký čas nehoršil, akorát vždy přišla ta ataka, která trvala něco přes měsíc, a když jsem to překonal, bylo zase dobře.
Časem se mi ale nemoc začala šířit po celém těle a už jsem nezvládal pracovat manuálně. Hrozně mě to unavovalo. Proto jsem si podal žádost na okresní národní výbor Brno-venkov, který je na Moravském náměstí – tehdy to bylo Rudé náměstí – a tam mě vzali na odbor VLHZ (Vodního a lesního hospodářství a zemědělství). Začal jsem pracovat na ochraně zemědělského půdního fondu. A tehdy mi ochrnula pravá líce. Chodil jsem pilně cvičit a tohle se naštěstí podařilo zcela vyléčit.
Pak jsem si našel děvče a oženil se. Protože byla Slovenka, odstěhovali jsme se do Bratislavy, kde jsem pracoval na generálním ředitelství masového průmyslu. Nejzajímavější však je, že jsem tam strávil deset let – a bez jediné ataky!
To už se ale blížil rok 1989 a v celé republice to začalo být napnuté. Navíc jsme se se ženou nějak odcizili, rozvedli a já se vrátil zpět. Naštěstí mě zase vzali na ONV a po všech změnách a rušení úřadů jsem skončil na živnostenském úřadě.
Jóga i akupunktura
Po celou dobu jsem pilně cvičil a nemoc se tak snažil zahnat. Bydlel jsem u rodičů v Tetčicích, každý den vstával ve čtyři hodiny a dvě hodiny cvičil jógu. Pak jsem šel na vlak. Pevně jsem věřil tomu, že tu nemoc zdolám. Pak ale začala být nemoc silnější než já.
V Tetčicích jsem se seznámil s lékařkou, která měla stejně jako já roztroušenou sklerózu. Ani ona to nevzdávala a běhala orientační běh. A kromě toho ovládala akupunkturu. Domluvili jsme se, že jí budu dělat pokusného králíka a že vyzkoušíme, jak na sklerózu fungují jehličky. A tak jsem dostával pětatřicet jehliček třikrát týdně a vždycky se mi po tom ulevilo. Zase jsem mohl chvíli fungovat vcelku normálně – dojíždět vlakem a podobně. Hodně pomáhaly i lázně v Trenčianských Teplicích. Ale na nemoc to bylo všechno málo. Nakonec jsem skončil zde v Třebíči. Za pacienta mě přijala paní primářka Rutarová, ke které chodím již pětatřicet let.
Ve dvou je život veselejší
Pracoval jsem do jednačtyřiceti let, ale pak už se to opravdu nedalo a v roce 1994 mě poslali do invalidního důchodu. Jezdil jsem na vozíku, ale pořád jsem byl samostatný. Našel jsem si přítelkyni, rovněž s roztroušenou sklerózou, a získali jsme byt v pečovatelském domě tady nedaleko. Nájemné tam sice nebylo malé, ale měli jsme našetřeno a vzali jsme to.
Po devatenácti letech mi žena zemřela a já zůstal sám. Přesunuli mě do LDN v Moravských Budějovicích, kde jsem byl půl roku. A od roku 2012 jsem našel trvalý pobyt zde v domově a jsem šťastný, protože jsou tu báječní lidé. Ulevilo se mi i psychicky, protože se nemusím obávat budoucnosti.
Celý život jsem byl velice aktivní a mezi lidmi. Nevydržel bych bez společnosti. Proto jsem se už v pečovatelském domě naučil pracovat s notebookem a internet a sociální sítě mi do značné míry nahradily aktivní život s lidmi. Nebylo to ale jen tak.
Podařilo se mi sehnat dva mladé inženýry z Ostravy, kteří dělali kybernetiku. Přijeli sem za mnou a na míru mi vytvořili tohle ovládání. Je to velice jemné, až intimní. Když maličko vcucnu do sebe, znamená to „enter“. A když do toho trošinku fouknu, objeví se pravá strana myši. Takže jsem v podstatě jako zdravý člověk. Používám WhatsApp, Skype, Messenger, e-mail… Celý svět mám otevřený. Já sice sedím tady, ale spolužáci, kteří mi kdysi psali přednášky, se rozjeli po celém světě. Takže si s nimi krásně povídám a je nám fajn.
Mám velikou a skvělou rodinu
Širý svět mám díky moderním technologiím jako na dlani. Co by mně to však bylo platné, kdybych kolem sebe neměl partu úžasných lidí, kteří jsou moje ruce a moje nohy. Krmí mě, umývají, cvičí se mnou… A to vše laskavě a s nesmírnou trpělivostí a opravdovou láskou. Na mysli mám samozřejmě personál domu pro seniory, který se pro mě stal domovem a oni mou novou rodinou. Skvělou rodinou… Mám je rád, vážím si jich a alespoň takhle bych jim chtěl poděkovat.
Myslel jsem si, že takto to už zůstane, ale podařilo se něco ještě daleko lepšího. Pořídil jsem si auto! Díky tomu můžu na sraz spolužáků jet doopravdy nebo se vydat na výlet. Internet je sice prima, ale skutečný svět je mnohem lepší, barevnější a voňavější. Auto ale samozřejmě dechem neřídím. To zatím inženýři z Ostravy nezvládli. Mám ale spoustu skutečných kamarádů a jeden z nich mi dělá řidiče. Škodovka nám vyšla vstříc a postavila nám speciální Karoq. V kufru má uložené rameno, které se nasadí vedle sedadla a s jeho pomocí mě dokáže dostat z vozíku do auta a zase zpět na vozík. Sedím vedle řidiče a jedeme. Díky němu mohu jezdit po světě a žasnout. Takže už jsme vyrazili na Dalešickou přehradu, na Vranovský zámek, navštěvuji výstavy… Byl jsem i na výstavě korunovačních klenotů Karla IV., jezdíme za bráchou i dalšími členy rodiny. Život dostal úplně novou dimenzi.
Jedno velké trápení však přece jen mám. Víte, co je nejhorší? Když mi po čele leze moucha!
Foto HoN: Jan Uher
