Partneři zpravodajství

Yashica Events

ROXY Club Třebíč

Bowling U Kmotra

Aquapark Laguna

Chci se stát partnerem

Jan Uher

za 4 dny

Pacifická hřebenovka, známá jako Pacific Crest Trail (PCT), patří mezi nejdelší a fyzicky nejnáročnější dálkové trasy na světě. Stezka začíná na hranici mezi Mexikem a Kalifornií u Campo a končí na americko-kanadské hranici v Manning Parku. Měří zhruba 4 270 kilometrů a vede napříč třemi státy — Kalifornií, Oregonem a Washingtonem — přičemž převýšení přesahuje 150 tisíc metrů. Poutníci na ní projdou vyprahlou pouští Mojave, vystoupají do zasněžené Sierra Nevady, míjejí sopky Kaskádového pohoří a končí v hustých jehličnatých lesích na severu. Podmínky na trase se dramaticky mění: od čtyřicetistupňových veder přes horské bouřky až po dlouhé úseky ve sněhu. Většina dálkových „thru-hikerů“ potřebuje na přechod celé trasy čtyři až šest měsíců.

Na Pacifickou hřebenovku vyrážejí romantičtí poutníci, hledači smyslu života i sportovci, kteří si chtějí odfajfknout další výkon. Dá se říct, že na stezce nejste nikdy sami. Potkávají se tam lidé z celého světa a stala se cílem i pro mnoho Čechů. Zdaleka ne všichni však projdou celou stezku a dojdou k cíli. V nedalekých Kralicích jsme se setkali s mladým párem, který stezku úspěšně prošel. Lucie Šťávová a Štěpán Bazala se rozhodli projít celou trasu společně. Co jiného může vztah lépe prověřit než půlroční putování pouští, lesem i horami? Patří tak k poměrně malé, ale rostoucí skupině Čechů, kteří si na tuto výzvu troufají. Ročně jich bývají jen jednotky až nízké desítky. Společně se připravovali na extrémně dlouhé úseky bez civilizace, plánovali zásoby i místa, kam si budou posílat jídlo…

Jak jste vlastně přišli na nápad vyrazit na Pacifickou hřebenovku? Co vás k tomu vedlo?
Štěpán: Myslím, že jsme na to každý přišli trochu jinak. Já jsem po čtyřech letech skončil v práci a chtěl jsem si dát pauzu. Věděl jsem, že asi už nikdy v životě nebudu mít tolik času, tak jsem toho využil.

Ale to muselo už nějakou dobu zrát, ne? Ten nápad… Já jsem několikrát skončil v práci, ale nikdy mě nenapadlo vyrazit zrovna na Pacifickou hřebenovku.
Štěpán: Přemýšlel jsem nad tím asi dva roky předem. Ne přímo nad PCT, spíš obecně nad nějakým dálkovým trekem. A pak jsem narazil na PCT a během pár měsíců jsem se rozhodl, že půjdu. Pomohlo tomu i to, že jsme tenkrát byli v Kanadě za bráchou. Tamní příroda nás asi nakopla k tomu, že by bylo fajn vidět něco velkého.
Lucie: Já jsem měla v hlavě film Wild, který je skvělý. Ten je o PCT, a kdo je k podobným dobrodružstvím náchylný, musí ho strhnout. Pak jsem narazila na blog Holky s Bucket Listem, která šla PCT v roce 2018, a Pavla Sabelu, který šel PCT dokonce dvakrát. Od té doby jsem četla knížky, poslouchala podcasty, chodila na přednášky… No a pak jsme si řekli, že to půjdeme spolu se Štěpánem. Já jsem to chtěla jít už dříve, ale Štěpán nastupoval do armády, takže to nešlo. A když pak dal výpověď, řekli jsme: tak a jedeme. A jeli jsme.

Oba jste potřebovali pauzu?
Lucie: Jo, já pracuji v nemocnici jako zdravotní sestra. Baví mě to, ale je to soustavný stres. Potřebovala jsem po sedmi letech vypnout.
Štěpán: Já byl voják z povolání, kde se na delší dobu neutrhnete. Potřeboval jsem si oddechnout a srovnat v hlavě.

Jaké jste měli zkušenosti s pobytem v přírodě a s dlouhými cestami?
Štěpán: Myslím, že jsme byli úplní začátečníci.
Lucie: Opravdu. Vyrazili jsme hodně nezkušení. Hodně jsme se věnovali vybírání ultralight výbavy, sledovali jsme blogy z PCT na YouTube, gearlisty… a s tím, co jsme si pořídili, jsme začali chodit po Česku. První pořádné hory byly až Vysoké Tatry.
Štěpán: Česká příroda nejde absolutně srovnávat. Až ty Tatry se převýšením trochu blíží Washingtonu. Ale přes noc jsme tam nešli, vždy jen na jeden den.
Lucie: Já jsem šla kus Stezky Českem, ale ne celou. Taky jsem byla deset dní ve Skotsku na West Highland Way.

Takže jste tak úplně nezkušení nebyli. Sbírali jste zkušenosti a trénovali…
Lucie: Vlastně jo, postupně, během několika let.
Štěpán: Já jsem šel na PCT prakticky bez zkušeností. Předtím jsem byl v lese maximálně dvě noci za sebou… Lucka na tom byla mnohem lépe. Měla za sebou Stezku Českem a WHWčko (West Highland Way), to se jde týden. Takže něco už zažila a věděla.

Měli jste nějaký vyšší cíl? Chtěli jste si něco dokázat, změnit se, nebo šlo prostě o to to zkusit?
Štěpán: Můj cíl byl to dojít. Šel jsem tam s tím, že pokud se nezraním, tak to prostě dojdu.
Lucie: Hodně lidí jde PCT, aby utekli z běžného života a „našli se“. Takové touhy a potřeby jsme my neměli. Nás lákala hřebenovka jako taková. Její příroda, pestrost, náročnost… Těšili jsme se na ni jako na něco velkého, co chceme společně zdolat a prožít. Lidé často odpadávají nebo přeskakují úseky, protože je to nebaví. To nám nedávalo smysl.
Štěpán: Chtěli jsme ji projít co nejvíc v jednom kuse. Přeskakovali jsme jen kvůli požárům, protože to se nedá nic jiného dělat.

Jak se takový požár přeskočí? Co si pod tím představit?
Štěpán: Prostě přejedete třeba dvacet mil autem. Dá se stopovat nebo vám může pomoct třeba trail angel, což jsou lidé, kteří pomáhají hikerům.

Kolik lidí jste tam potkávali? Já si to představoval spíš jako osamělou cestu, ale asi tam je dost lidí?
Štěpán: Je to tak. PCT je hodně populární. V poušti v Jižní Kalifornii potká člověk klidně dvacet lidí denně.
Lucie: Zájem je takový, že na PCT je potřeba permit (povolení). Vypouštějí jen 50 lidí denně. O termín se „bojuje“ online v aplikaci na stránkách Pacific Crest Trail Association, kde se musíte zaregistrovat. Nám se podařilo získat termín, který jsme chtěli až ve druhém kole. Ideální je vycházet mezi koncem března a začátkem května – v březnu je sníh, v květnu zas až padesát stupňů a málo vody. V Sierách je navíc ještě časové omezení. Určitý úsek musíte projít do tří týdnů, nesmíte se tam zdržet déle. Regulují tak počet lidí na trase, protože PCT z části kopíruje JMT (John Muir Trail, trasa dlouhá 300 km) a chodí tam i hromada různých day hikerů, nebo tam jedou třeba jen na dvě noci. Zato v severní Kalifornii už skoro nikdo není, tam je to málo atraktivní. Po požárech je to hodně spálená krajina.
Štěpán: Přesně tak. Až tam se nám poprvé stalo, že jsme celý den nikoho nepotkali.

Jaké pojetí stezky u ostatních hikerů převažuje? Je to spíš meditativní pouť krajinou, nebo spíš sportovní výkon?
Lucie: Jak pro koho. Někteří to i běhají a dělají rekordy. Šla to holka jen v pantoflích a normální boty měla opravdu jen na hory. Jsou i lidi, co jdou všechny tři nejznámější dálkové traily v USA během jednoho roku (AT, CDT, PCT). My jsme si to šli užít.
Šli jste pořád spolu, nebo jste si někdy dali odstup kvůli ponorce?
Lucie: Pořád spolu. Na ponorku se nás ptali snad úplně všichni, ale my ji opravdu neměli. Je to ale tím, že je to úplně něco jiného než běžný život. Když jsme nechtěli mluvit, strčili jsme si do uší sluchátka a pustili písničky, podcasty… Navíc, tím že tam chodí spousta lidí, můžete se bavit s někým jiným. Není to pobyt jen s jedním člověkem na omezeném prostoru. Prostor je tam neomezený a s ním pocit svobody.

Jak daleko od sebe jste kráčeli, když jste si nepovídali?
Lucie: Štěpán je rychlejší, takže zpočátku chodil první, utekl mi a já ho došla.
Štěpán: Takže pak jsme se domluvili a první chodila Lucka a udávala tempo. Právě proto, abych jí neutíkal.

Jaké byly nejtěžší chvíle celé expedice?
Štěpán: Odjet. Sbalit se a opravdu vyrazit.
Lucie: Pro mě bylo absolutně nejhorší nechat doma psa. Já ho mám jako dítě, jsme spolu 24/7. S rodinou si zavoláte, ale se psem ne.

Co hodnotíte jako nejtěžší část samotné trasy?
Štěpán: Severní Kalifornie. Představte si to: přejdete poušť, za vámi je nejhezčí část celé hřebenovky, což je Sierra Nevada, jste unavení, ale ještě pořád nejste ani v polovině! Už jste dva a půl měsíce na cestě a půlka je pořád v nedohlednu. To alespoň pro mě byla nejtěžší část cesty.
Lucie: Severní Kalifornie je navíc hodně spálená, žádné velké výhledy. Jsou tam prudké kopce, cesta je neudržovaná a pořád dokola přelézáte obrovské stromy. To není jako u nás… Tam to bylo psychicky opravdu nejtěžší.

Když mluvíte o tom přelézání. Jak velké a těžké jste měli bágly? A nesli jste si všechno skutečně s sebou?
Štěpán: V podstatě ano. Částečně jsme si nějaké věci posílali dopředu na různá místa, abychom to nemuseli tahat. Třeba v Sierách jsme potřebovali nesmeky, ale s nimi jsme vyrazili od začátku, protože se nám to ještě nechtělo posílat, ale pak jsme je poslali pryč. Vždy je to však potřeba dobře zvážit, což se vždy nepodaří. Když jsme se zbavili teplého oblečení v severní Kalifornii, pěkně se nám to vymstilo. Až do Severní Kalifornie nám totiž skoro nepršelo (ani v těch Sierách), a tak jsme si poslali pryč i nepromokavé bundy. Objednali si jen takové pláštěnky do místa, kam jsme měli dorazit za týden, abychom ušetřili váhu… a o den později nám celý ten týden propršelo. Pak jsme si je zase vyzvedávali na konci Oregonu.

A s jak těžkými bágly jste tedy šli?
Lucie: Základní váha tak 8 kilo. A s jídlem a vodou jsme mohli mít 14–15, podle toho, kolik jsme nesli vody. Záleží na tom, jak dlouhý je úsek mezi místy, kde se dají dokoupit zásoby. A pak si člověk ještě přidá bear canister — to je takový box na jídlo, do kterého se medvěd nedostane. Tam se totiž nesmí nechávat jídlo ve stanu, ale vždy kousek od něj uložené v bear canister. Takže člověk táhne kilovou bednu a do toho jídlo třeba na sedm dní. Nejvíc vody jsme táhli v poušti. Každý šest litrů. Pak v horách už ne.
Štěpán: Nejtěžší, co jsem měl na zádech, bylo tak 18 kilo. To už je hodně. Ale člověk to ujídá a batoh „lehkne“.

Putovali jste divočinou. Setkali jste se cestou s nějakou šelmou? Něčím, kde jste měli pocit ohrožení?
Štěpán: Viděli jsme asi čtyři černé medvědy. Jiní tam snad ani nejsou. A ti o nás většinou ani nevěděli, nebo se tak alespoň tvářili. Horší byl los. To bylo jediné zvíře, které nás opravdu napadlo. Objevil se na trailu, vyfotili jsme si ho a mysleli, že se bude chovat jako srnka. Ne. Podíval se na nás, sklopil hlavu a rozběhl se po nás. Schovali jsme se za strom a já na něj začal řvát. Naštěstí si to rozmyslel.
Lucie: Já měla největší strach z chřestýšů. Medvědi mi nevadili a pumu jsme naštěstí nepotkali. Často člověk slyší kojoty, ale viděli jsme je jen dvakrát. Nejdelší bylo naše setkání se skunkem. Šel po cestě před námi a my se ho báli předejít, aby to nepovažoval za ohrožení. To opravdu nechceš. A on si to mašíroval po cestičce a nechtělo se mu nikam odbočit. Trvalo to snad kilometr.

Měli jste na cestu divočinou nějakou zbraň? Nosí to tam někdo?
Štěpán: Američané možná. Ale na PCT skoro nikdo. Někteří měli bear spray, ale málokdo, protože je to těžké, a navíc je v některých národních parcích zakázaný. Někteří šli jen s dvacetilitrovým batůžkem, což vůbec nechápu, jak to dělali.

Bavili jste se s nimi o výstroji? Jak se dá vejít do tak malého batohu?
Štěpán: Většinou jsme se bavili s lidmi, kteří měli podobně velké batohy jako my. Ti, co šli ultralight, šli často na úkor komfortu — letní spacáky, v kterých jim byla zima. My jsme taky vyrazili s letními spacáky, ale po měsíci jsme kupovali zimní.
Lucie: První měsíc jsem skoro nespala zimou. Myslím si, že kdybychom si je nekoupili, tak bych to asi nedala.

Byl nějaký moment, kdy jste si říkali: Kašleme na to, balíme?
Lucie: Já jo. Hned po týdnu. Koupila jsem si totiž jiný model bot, než na který jsem zvyklá. Přitom nejsem začátečník a vždycky každému zdůrazňuji: musíte mít větší boty a musíte je mít odzkoušené. První týden jsem šla s dvaceti puchýři a nemohla jsem chodit. Nakonec jsem si koupila zpátky model, který jsem používala už dříve.
Štěpán: Já ne. Mě moje odhodlání dojít drželo celou dobu.
Lucie: Druhou krizi jsem měla při brodění řek. To jsem se bála. On to přeskákal jak kamzík, ale já mám problémy s koleny, takže nemůžu skákat. Většinou jsem brodila v botách, kvůli kamenům. Proto se tam nosí nízké trailové boty, ne pohorky. Lehké boty rychle proschnou. Když to bylo hodně drsné, držela jsem se Štěpána, ale většinou to šlo.

Ty boty musí dost trpět. Vydržely celou cestu?
Ne. Vydržely hodně, ale ta zátěž je extrémní a 4 000 km je hodně. Měli jsme čtyři páry bot. Vždycky jsme si je objednali a nechali poslat do města, kam jsme se blížili.

Neměli jste lano? Nějaké jištění?
Štěpán: Neměli a ani to není doporučované. Měli jsme štěstí, že byl průměrný rok a nebylo tolik sněhu, takže řeky nebyly tolik rozvodněné. Navíc jsme k těm nejhorším řekám dorazili až ke konci června, kdy už jsou řeky mírnější. A všechny jsme přešli bez čekání. Když teče vody hodně, musíte počkat do rána, kdy tající sníh přes noc zmrzne a průtok se sníží. Někde se dalo skákat po kamenech, jinde přejít přes popadané stromy, ale někde to nejde jinak než přebrodit.

Ale teď se zkuste vrátit v myšlenkách. Máte za sebou celou cestu. Všechny nástrahy, utrpení, nádheru i nezáživné úseky… Jste v cíli, na konci cesty. Jaké jsou to pocity?
Štěpán: My jsme nemysleli, že byla Jižní Kalifornie nezáživná. Je to poušť, šli jsme tam skoro dva měsíce, protože jsme začínali pomalu, abychom se rozchodili a nezranili se, ale není to taková ta klasická pustá poušť. Je tam hodně kamení, kopce, výhledy. Ale je to dlouhé, většinu času podobné. Někteří lidé z Evropy to ale hodnotili jako skvělé!
Lucie: Pak člověk dojde do Sierry, a to je úplně jiný svět. Scénické až kýčovité – jako na pohlednici z hor. Chodí se vysoko, v ohromných údolích mezi horami, pořád se leze do průsmyků a zase dolů. To je nádhera.
Po tom člověk přijde do severní Kalifornie a tam toho moc není. Hodně spálená krajina, nepříjemné kopce, horko. A pak Oregon. Ten byl za nás super. Málokdo ho má rád, prý nejsou tak velké výhledy, ale nám to přišlo krásné. Hodně lesů, hezky upravený trail, po severní Kalifornii to bylo jako pohlazení. Připadalo nám to jako doma. No a Washington? Ten je nahoru dolů, ale výhledy obrovské, jako ty Tatry, jen ve větším.
Štěpán: A jsme v cíli… Mně to možná došlo až v Seattlu. U monumentu to ještě nebylo ono — tam člověk jen přijde, udělá fotku a pak musí ještě asi padesát kilometrů zpátky na stop. Takže pořád jde a je pořád „na trailu“. Až v Seattlu jsem si řekl: „Jo. Fakt jsme to ušli.“
Lucie: Já to měla podobně. U monumentu jsem si to ještě neuvědomila. Bylo to hezké, ale pořád jsme byli na cestě. Až ve městě na mě dopadlo, že jsem to opravdu dokázala. Byl to krásný pocit.

A úplně poslední otázka: Jak vás ta cesta změnila? A změnil se nějak váš vztah?
Štěpán: Za mě ne nějak zásadně. Hodně lidí říká, že je PCT změnilo, ale já to tak nemám.
Lucie: My jsme to přežili spolu, takže ten vztah to nerozbilo. Já jsem spíš vyhledávala klid. Hodně lidí chodí ve skupinkách, ale já jsem si užila, že jsme šli převážně sami. Mám ráda klid a svůj prostor. Ale hned bych se tam zase vrátila. Svět vnímám pořád podobně, jen jsem si potvrdila, že mi je dobře v tichu a v horách.

Foto: Lucia a Štěpán