Poslední svobodné? Volby roku 1946 měly s demokracií málo společného

Partneři zpravodajství

Chci se stát partnerem

Petr Herbrych

před 1 hodinou

Na konci května uplynulo osmdesát let od parlamentních voleb roku 1946, které bývají často označovány jako poslední svobodné na následující čtyři dekády. K demokracii však měla tato politická soutěž velmi daleko. Však také volebního klání se mohlo zúčastnit pouze osm povolených stran, půdorys vládního uspořádání byl dopředu definován a právo volit nebylo přiznáno všem občanům. Zároveň se sečtením volebních hlasů učinil další výrazný krok k východnímu směřování Československa.

Skok do náruče Sovětskému svazu
Období komunismu je v Československu rámováno roky 1948 a 1989. Ona otočka směrem na východ ale započala již dříve. Nový typ zřízení nebyl navíc do státu Čechů a Slováků implementován někým cizím shora, leč na tom měl Sovětský svaz velký podíl. Republika do náruče východního hegemona skočila sama a zcela vědomě. Zásadním otřesem v mysli československých občanů a její politické reprezentace byl podpis Mnichovské dohody. Právě zde pramenila jistá nedůvěra směrem k západním spojencům a nová naděje se hledala na protější světové straně. Důležitý milník pak nastává podpisem československo-sovětské smlouvy o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci dne 13. prosince 1943. Již v tento moment se určila politická proměna poválečné Československé republiky.

Podpisy československého velvyslance v SSSR Zdeňka Fierlingera a sovětského zahraničního komisaře Vjačeslava Michajloviče Molotova, pod Benešovým a Stalinovým dohledem, se tak vytvořily pomyslné základy poválečné zahraniční politiky ČSR. Její vnitřní chod pak získal novou podobu na samém konci války a kde také jinde než opětovně v Moskvě. Už na jednání londýnského a moskevského exilu v březnu 1945 se ukázala dominantní síla komunistů. Ti také vstoupili do vzájemných rozprav řádně připravení a se značným sebevědomím, díky čemuž si také plně prosadili své. A to personální složení poválečné vlády Zdeňka Fierlingera, body Košického vládního programu a také nedemokratický systém Národní fronty.

Demokracie v uvozovkách, zda-li vůbec
Se systémem Národní fronty se léta 1945 až 1948 rozhodně nedají nazývat demokracií. Po frustraci z Mnichova panovalo mezi politiky silné přesvědčení, že nestabilita první republiky spočívala ve velkém množství zúčastněných politických subjektů. Proto také bylo v poválečném uspořádání povoleno jen osm stran - čtyři v českých zemích a čtyři na Slovensku. Jelikož ale slovenské „pidi strany“, Strana práce a Strana slobody, měly minimální vliv, dá se reálně hovořit pouze o šestici stran. Na tvorbě státu se tak podíleli čeští a slovenští komunisté, národní socialisté, sociální demokraté, lidovci a demokraté ze Slovenska. Politického boje se tedy oproti předchozím roku nemohli účastnit zástupci pravicových stran, kdysi vlivní členové agrární strany a Národní demokracie. Právě v této nepřístupnosti spočívá zásadní rozpor s demokracií. Navíc systém Národní fronty vylučoval jakoukoliv přítomnost opozice. Už před volbami tak bylo jasně dáno, na jakém půdorysu vznikne vládní koalice. Změnit se mohlo případně pouze rozložení sil uvnitř kabinetu. Navíc vně Národní fronty neprobíhalo žádné hlasování, ale sdružené strany se musely jednohlasně dohodnout.

Ovšem společenská nálada si uspořádání bez účasti opozice a pravicových stran žádala. Po hrůzách druhé světové války byli českoslovenští občané levicově naladěni a na tuto poptávku reagovaly i politické strany. Ostatně pouze lidovci a slovenští demokraté neměli ve svých názvech slova jako komunistická či sociální. Navíc v přemíře politiků by člověk stěží nalezl člověka v té době pravicově a opozičně smýšlejícího. Výjimkou je kupříkladu lidovkyně Helena Koželuhová, jež ale byla po volbách 1946 a její kritice lidoveckého vedení ze strany vyloučena.

Ten smí volit a ten zas ne
Zastoupením v Národní frontě byla dána nejen podoba dvou vlád sociálního demokrata a kryptokomunisty Zdeňka Fierlingera, ale též složení Prozatímního národního shromáždění. Ve třísetčlenném jednokomorovém parlamentu se síly na oko tvářily coby vyrovnané, ovšem ona politická rovina byla značně nakloněna tíhou rudé hvězdy. A to tím, že v Národní frontě byly hned dvě komunistické strany, což v celkovém součtu činilo třetinu poslanců.

Poměr zástupců se změnil až květnovými volbami roku 1946, které bývají označovány jako „poslední svobodné“. Že se ale jedná o nálepku umístěnou zcela mylně, dokládá nejen nedemokratický princip Národní fronty bez opozice, ale i značná volební omezení. Volit mohli pouze občané české, slovenské nebo jiné slovanské národnosti, oproti dřívějším volbám nebylo aktivní volební právo přisouzeno Němcům a Maďarům. Práva zároveň pozbyli mnozí občané direktem soudu. A dokonce nemuseli být ani ve vězení, stačila jen pouhá soudní obsílka a člověk již nemohl jít k volbám. Například se uvádí, že jen v Praze bylo tímto krokem upřeno volební právo 15 tisícům občanů, celorepublikově se jedná o 300 tisíc voličů. K tématu se například pouhé dva týdny po volbách vyjádřil ministr spravedlnosti za národní socialisty Prokop Drtina: „To nás (retribuce) připravilo o pár tisíc hlasů, o tom není pochyb, v samotné Praze nejspíš o pár desítek tisíc hlasů, které byly rozhodující pro to, abychom byli stranou první.“ Jak také později poznamenali politici Ladislav Karel Feierabend (ČSNS) a Pavel Tigrid (ČSL), mnohá falešná obvinění z kolaborace přišla těsně před volbami. Slovy Tigrida ze strany komunisty ovládané bezpečnosti „malý podvod, ale charakteristický“.

Dramatický propad voličské základny ale nenastal díky dvěma zásadním změnám. Na rozdíl od první republiky získali volební právo příslušníci bezpečnostních složek státu a krátce před volbami se pak snížilo věkové kvorum z jednadvaceti na osmnáct let. Zvláště druhou novinkou a zacílením na mnohdy až radikálně levicovou mládež získali komunisté snadno nové voliče.

Sečteno, podtrženo
Předvolební kampaň de facto probíhala už od května 1945. Ať už skrze agitační hesla vyvěšená na veřejných prostranstvích, předně ale skrze stranický tisk. Ač se zúčastněné strany zavázaly, že se nebude útočit na Národní frontu a její program, zvláště pak v posledních dnech před volbami začali ostré lokty ukazovat komunisté. Ti také na základě svých předvolebních analýz mohli skutečně být „pevní v kramflecích“. Jednak díky silné podpoře občanů, jednak díky značným finančním injekcím na kampaň z kšeftů Zdeňka Tomana. Očekávání KSČ se posléze naplnila sečtením hlasů v neděli večer 26. května. Komunisté se v českých zemích těšili velké podpoře 40 % voličů (2 205 697 hlasů) a až se značným odstupem se umístili národní socialisté (24 %, 1 298 980), lidovci (20 %, 1 111 009) a sociální demokraté (16 %, 855 538). Pro demokratické strany znamenaly výsledky voleb velké zklamání a překvapení. Ne však z prvenství komunistů, ale jejich velkého náskoku. Krok dokázali s komunisty držet pouze národní socialisté v Praze (36 % : 33,3 %) a lidovci ve svých tradičních moravských baštách. Dokonce volební kraj Zlín byl jediným, ve kterém KSČ nezvítězila. Podporu 36,4 % voličů na Zlínsku získala lidová strana.

Zato na Slovensku byla situace naprosto rozdílná. Před samotnými volbami se zde domluvili evangelíci a katolíci na vzájemné spolupráci uvnitř Demokratické strany, díky čemuž se podařilo oslovit velmi početnou skupiny katolických voličů. Výsledkem pak bylo drtivé 62% vítězství Demokratické strany a převaha ve Sboru pověřenců. Se slovenskou porážkou se ale komunisté vypořádali po svém. Na konci června roku 1946 se třetí pražskou dohodou zúžily pravomoci Sboru pověřenců, o rok později byli Demokraté osočeni ze spolupráce s fašisty a údajného protistátního převratu.

Co ale když si pravicový volič nenašel v osekané nabídce Národní fronty své favority, nicméně se musel voleb zúčastnit? Pro tyto občany byl nově zaveden systém bílých lístků, díky kterým si někdejší elektorát agrárníků, národních demokratů, slovenských klerikálů či jiných stran mohl odbýt svou povinnost a svůj hlas nedal nikomu. S tímto nápadem přišli sami komunisté, naopak demokratické strany s vidinou přírůstku bývalých pravicových voličů se k tomuto kroku stavěli zdrženlivě. Bílé lístky ale tehdy žádný převratný efekt neměly, do urny jej vhodilo pouze 32 tisíc občanů.

Jak volilo Třebíčsko?
Oproti celorepublikovým výsledkům se ty na Třebíčsku poněkud vymykají. Tato skutečnost je historicky daná místním politickým rozporem, kdy tradičně levicovou Třebíč obklopovaly silně religiózní obce s ryze zemědělským rázem. V obcích na Třebíčsku tak měli silnou podporu agrárníci a lidovci, respektive po druhé světové válce pouze druzí zmínění. Ve volbách 1946 tak v soudním okrese Třebíč získali komunisté 10 615 hlasů, druzí lidovci 9 570. Ještě menší byl ale rozdíl v soudním okrese Náměšť nad Oslavou - zisk KSČ 4 085 hlasů, ČSL 3 767 hlasů. Zvláštní kapitolou jsou pak soudní okresy Moravské Budějovice a Jemnice, kde lidovci obdrželi nejvíce hlasů. V prvním případě 6 740 oproti komunistickým 4 617, na Jemnicku dopadla konfrontace ČSL a KSČ v poměru 3 351:2 486 hlasů. Ostatně silné lidovecké zázemí zdejšího regionu se zásadně promítlo na počátku 50. let v souvislosti s tzv. případem Babice.

Poctivá příprava komunistů
K vítězství komunistů nevedla pouze Československem se vanoucí levicová nálada, ale také důkladná příprava vedoucích představitelů KSČ již v posledních týdnech války. Ne nadarmo si Gottwald a jeho lidé na moskevských jednáních řekli o resorty informací, vnitra a zemědělství v košické vládě Zdeňka Fierlingera. Ministerstvo informací pod vedením Václava Kopeckého sehrálo významnou roli při povolování tiskovin, zároveň při hlásání stranické propagandy během kampaně. Důležitost vnitra byla na jednom z mnoha příkladu ukázána u provázanosti retribucí a voleb. Nelze ale opomíjet majstrštyk na Ministerstvu zemědělství. Po pozemkové reformě a odsunu Němců zůstalo pohraničí opuštěné, a bylo tak zapotřebí jej znovu osídlit. Stát tak zdejší půdu předával československým občanům, avšak pod každým dokumentem o přidělení byl osobně podepsán ministr Ďuriš. „Lidé ani tak nevnímali, že jim půdu dává československý stát, ale že jim ji zajišťuje komunistická strana. To vše za propagační podpory Ministerstva informací,“ shrnuli ve své publikaci úlohu resortu zemědělství tvůrci podcastu Přepište dějiny Martin Groman a Michal Stehlík. Tento krok také přinesl komunistům naprosto dominantní vítězství v krajích Karlovarském (52,3 %), Ústeckém (56,5 %) a Libereckém (48,3 %).

Volební mapa s odrazy do dneška
Na základě výsledku parlamentních voleb vznikla nová vláda, tentokrát už pod předsednictvím Klementa Gottwalda, a pokračovalo se s řešením již otevřených témat. Od znárodňování po řešení národnostních menšin a až po otázku Slovenska a státoprávního uspořádání. Hned dalšího roku pak započaly otevřené konflikty uvnitř Národní fronty a republika postupně směřovala k úplnému ovládnutí komunistickou stranou.

Volby roku 1946 a příprava na ně se však promítá také do dnešních dní. Když se člověk podívá na mapu Československa s volebními výsledky „posledních svobodných“ a překrýval by ji s výsledky nedávných voleb, viděl by nádhernou provázanost historie se současností. Zabrání půdy v oblasti Sudet se promítá i do volebních výsledků osmdesát let poté. Zatímco roku 1946 se vysídlená území stala baštou komunistů, nyní zde dosahují vysokých čísel hnutí ANO a SPD.

Při psaní článku byly čerpány informace z těchto zdrojů:

BARTOŠ, Josef a SCHULZ, Jindřich a TRAPL, Miloš. 1990. Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848-1960: Svazek XII. Okresy: Třebíč, Moravské Budějovice, Dačice. Profil.
KAPLAN, Karel. 1991. Československo v letech 1945-1948 I. SPN - pedagogické nakladatelství.
KREJČÍ, Martina. 2016. Volby roku 1946 v Československu: Výsledky, interpretace a dopady na politický vývoj třetí republiky. Diplomová práce na Vysoké škole CEVRO Institut.
MACHALA, Jan. 2013. Retribuce a parlamentní volby. In: Paměť a dějiny 02/2013.
STEHLÍK, Michal a GROMAN, Martin. 2022. Přepište dějiny podruhé. Jota.
STEHLÍK, Michal a GROMAN, Martin. 2024. Přepište dějiny (nejen) k maturitě. Jota.
Totalita.cz
Ústav pro studium totalitních režimů