TŘEBÍČSKO (juh) – O srnčatech, která jsou každé jaro usmrcována nebo v horším případě jen mrzačena při senosečích, už zaslechl asi každý. Lidí ve městech se to až tak moc netýká, ale zemědělci dobře vědí, že pro ty, kteří musí usednout za žací stroj a za rozbřesku vyjet do luk, je toto období radosti a naděje spojené s rozením nového života zároveň černou můrou.

Květen a červen jsou měsíce, kdy srny kladou mláďata. Vedeny prastarým pudem a zkušeností generací srnčích matek si vybírají louky s vysokou trávou, kde je srnče dobře skryto před predátory. Od svého potomka se nikdy zcela nevzdálí, zpravidla z okraje lesa pozoruje louku a čas od času chodí své mládě kojit. Když se objeví nebezpečí, mládě se instinktivně přitiskne k zemi. Zkušená srna odláká predátora a díky svým dlouhým nohám mu uteče, aby se pak vrátila za svým potomkem.

Osvědčený způsob, který po tisíce let umožňoval přežít maximálnímu množství mláďat, fungoval až do chvíle, než se objevily velké žací stroje. Ty se pohybují rychle a mládě krčící se v trávě zemědělec nevidí, i kdyby se snažil sebevíc. A protože lišta seče pár centimetrů nad zemí, končí to fatálně. Každý rok takto v České republice zemře podle hrubých odhadů kolem 60 tisíc srnčat.

Díky nadšencům, kteří mají srdce na správném místě, a kromě rozhořčeného podivování jsou ochotni něco skutečně udělat, je posečených mláďat každý rok o trochu méně. I na Třebíčsku funguje několik skupin dobrovolníků, kterým není zatěžko vstávat před rozedněním, usednout do vlastního vozu a jet někam do luk a strání hledat a zachraňovat bezbranná mláďata. Vydali jsme se proto do Jinošova za Petrou Valíčkovou, která se během jediné sezony vypracovala na organizátorku skupiny zachraňující srnčata v okolí Náměště nad Oslavou. Díky její skupině Zachraň srnče Náměšť nad Oslavou a okolí nyní po loukách a polích pobíhá o 168 zachráněných srnčat více. A to nepočítáme zajíce, koroptve a další živočichy.

Od Instagramu až k vlastní skupině
Petra Valíčková přitom neměla k myslivosti žádný zvláštní vztah. Na problematiku narazila náhodou na sociálních sítích, kde našla informaci o vznikající skupině v okolí Velkého Meziříčí. „Minulý rok jsem tam chodila jako dobrovolnice. Jenže jsem chtěla, aby nás bylo víc. Potom mi ale kamarádi říkali: Proč vlastně nechodíme zachraňovat srnčata tady u nás za barákem? Vždyť i tady se přece seče,“ vzpomíná.

Společně s kamarádkou Helčou proto oslovila myslivce Tomáše Sedláčka a postupně začala vznikat skupina spolupracující s myslivci i zemědělci v okolí Náměště nad Oslavou. A právě spolupráce je klíčová. Samotné procházení luk je totiž časově i fyzicky náročné a v husté vojtěšce nebo vysoké trávě není vůbec jednoduché srnče najít. „Kolikrát ho člověk překročí a vůbec o něm neví. Srnče je úplně přitisknuté k zemi a z výšky ho prostě nevidíte,“ vysvětluje organizátorka.

Teplotní stopa v ranním chladu
Dnes dobrovolníkům výrazně pomáhají drony vybavené termokamerami, které v ranním chladu odhalí teplotní rozdíl mezi zvířetem a okolím. Dronař systematicky létá nad travním porostem a hledá srnčata. Jakmile nějaké objeví, nasměruje tam pozemní tým. „Nemusí dvacet lidí chodit rojnicí po celém poli. Dronař nás pošle přímo na místo. Jde se tam cíleně, takže se daleko méně pošlape úroda,“ říká Petra. S manželem si pořídili vlastní termodron a další pomoc přišla od myslivců.

Výsledkem první sezony organizované skupiny v okolí Náměště je 168 nalezených a zachráněných srnčat. „Termokamera vidí dokonce i myši, které vám běhají pod nohama,“ usmívá se Petra. Právě drobná zvěř je dalším problémem senosečí. Malé zajíce není možné zavřít do boxu podobně jako srnčata, protože špatně snášejí stres. Dobrovolníci je proto většinou pouze přenesou do bezpečnější části sousedního pozemku.

Dva měsíce bez spánku
Sezona zachraňování srnčat není žádnou romantickou procházkou. Začíná se prakticky každý den před svítáním. „Vstáváme ve čtyři a ve čtyři třicet jsme na louce. Každý den, celé dva měsíce. Když je všechno ideální, máme kolem půl deváté hotovo. Někdy jsme ale létali s dronem až do dvou hodin odpoledne,“ popisuje Petra.

Stabilně má skupina kolem patnácti aktivních členů, během letošní sezony se však vystřídalo přibližně čtyřicet dobrovolníků. „Je to čas, peníze i pohodlí. Spousta lidí nechápe, proč to děláme. Jenže my víme, že když si ráno pospíme, tak některá z těch mláďat zemřou,“ říká jednoduše.

Dobrovolníci přitom musí být stále v pohotovosti. Každý den probíhá komunikace mezi zemědělci, zástupci mysliveckých spolků a dobrovolníky o harmonogramu sečení. Vše je potřeba koordinovat podle stavu porostů a zejména počasí. „Musím zdůraznit, že bez vzájemného respektu, porozumění a komunikace všech skupin by záchrana srnčat tímto způsobem nemohla probíhat. Všem za to patří velké poděkování,“ zdůrazňuje Petra.

Instinkt, který se stal pastí
Celý problém spočívá v tom, že srnče dělá přesně to, co mu po tisíce let pomáhalo přežít. Neutíká. Když vycítí nebezpečí, přikrčí se k zemi a čeká. Proti žací liště široké několik metrů je však bezmocné. „Srnče před sekačkou prostě neutíká. Leží tam skrčené a řidič ho v té trávě nevidí,“ vysvětluje Petra.
Pokud dobrovolníci najdou malé srnče, opatrně je pomocí rukavic a trsů trávy přenesou do připraveného boxu nebo látkové přepravky. Ta se umístí vedle louky do stínu a po skončení sečení je srnče opět vypuštěno. „Horší než srnče najít je někdy vědět, kam ho potom správně vypustit, aby se znovu nedostalo do nebezpečí. A hlavně, aby ho našla jeho máma,“ říká organizátorka.

Zemědělci jako spojenci
Petra Valíčková zdůrazňuje, že cílem dobrovolníků není zemědělce kritizovat nebo jim komplikovat práci. Naopak. „Nejde o to říkat zemědělcům, že něco dělají špatně a my to po nich budeme napravovat. My jim chceme pomoci. Oni také nechtějí, aby jejich lidé museli zažít, že jim pod sekačkou skončí srnče,“ vysvětluje.

Sami zemědělci reagují velmi pozitivně. „Jednou jsme měli zemědělce, který měl z toho úplně slzy v očích. Byl šťastný, že to zažil a že se podařilo srnčata zachránit. A aby naše spolupráce v příští sezoně fungovala ještě lépe, sešli jsme se společně s nimi a myslivci na konci června na městském úřadě v Náměšti nad Oslavou. Výměna zkušeností byla pro všechny neocenitelná,“ dodává.

Iniciativa Stop sečení srnčat funguje v České republice už řadu let a po celé zemi vznikají další skupiny. Podle Petry Valíčkové je však stále řada míst, kde podobná skupina chybí. „K nám jezdí lidé z Třebíče, z Myslibořic i z dalších míst. Přitom říkám, že když to máte za barákem, bylo by nejlepší, aby vznikla skupina přímo tam. Stačí především jeden člověk, který je ochoten věci organizovat.“

Ticho, svítání a pocit smyslu
Dron není stoprocentní a hustý porost či mlha mohou způsobit, že některé zvíře zůstane neobjeveno. „Jednou nám myslivec řekl, že na louce určitě jedno srnče je. Našli jsme tam tři další, ale to jedno jsme přes veškeré hledání nenašli. Tráva byla až po krk a prolétávali jsme to několikrát. Stejně tam zůstalo. To je hrozný pocit,“ přiznává Petra.

O to silnější jsou chvíle, kdy se podaří mládě najít a po skončení sečení vypustit zpět. „Když potom víte, že se s maminkou znovu najdou, je to krásné. Člověk si ale musí něco takového zažít. Když jste ráno v terénu, je ticho, vychází slunce, vedle vás jsou skvělí lidé a společně najdete v trávě malé srnče, začnete se na přírodu dívat trochu jinak.“

Foto: archiv