TŘEBÍČ/HERALTICE – Paralely, tak nazvala výtvarnice Aneta Schütz (1992) svoji čtvrtou samostatnou výstavu. Zahájena byla ve čtvrtek minulý týden ve schodišťové galerii Tympanon Muzea Vysočiny v třebíčském zámku. Autorka (původem z Heraltic) je absolventkou Střední umělecké školy grafické v Jihlavě a Ateliéru sochařství Fakulty umění Ostravské univerzity. Věnuje se sochařství, malbě, ilustraci a současně působí jako pedagožka na základní škole v Předíně.

První samostatnou výstavu měla Schütz v roce 2016 v předsálí Národního domu v Třebíči, druhou v roce 2023 v Galerii HonkyPonk v Třebíči a třetí v třebíčské galerii Předzámčí v roce 2024. Zúčastnila se rovněž několika výstav Open Performance. Snad nejznámější autorčinou sochou, vystavenou i v prostředí rajského dvora třebíčského zámku, je laminátová socha jezdce na koni (slavného anglického plnokrevníka, dostihového ryzáka Eclipse) nazvaná Království za koně.

Skulptury z hlíny?!
Současná výstava představuje převážně aktuální sochařskou a malířskou tvorbu autorky. Oblíbeným sochařským materiálem Schütz je keramická hlína, se kterou ale nepracuje jako modelérka, ale paradoxně skulptivním způsobem. To znamená, že z kvádru hlíny pomocí ztracené kresby „vysvobozuje“ budoucí sochu (skulpturu) ubíráním materiálu, jako by to byl kámen či dřevo.

Některé z vystavených soch se svým tvarem spíše než lidské figuře podobají mořským korálům. „Byli jsme na dovolené v Chorvatsku a tam mě zaujal jeden oblázek, který byl prožraný a probroušený vodou. A tak mě napadlo, že když to dokázala udělat příroda, mohla bych udělat něco podobného,“ vysvětlila Schütz. To je také důvod, proč se výstava jmenuje Paralely.

Sochařka figuralistka
Hlavní polohou tvorby Anety Schütz je však figurální sochařství. „Skrze prostorovou tvorbu zkoumá a vyjadřuje určité psychické stavy, nálady, emoce. Většinou jsou to ne příliš pozitivní stavy, spíše různé polohy úzkosti. Pro její sochy je typická výrazná stylizace, tedy výrazné zjednodušení a absence detailu,“ charakterizovala při zahájení výstavy způsob práce autorky kurátorka výstavy Veronika Zábršová Horáková.

Stavy zoufalosti
Aneta Schütz velmi přesvědčivě zachycuje rozličné psychické stavy pomocí pro té chvíle typických pozic ženského těla. „Jsou to občasné stavy zoufalosti, kdy ta žena má pocit, že je na všechno sama. Úzkosti z každodenního rodinného kolotoče,“ vysvětlila sochařka. Dobře to vyjadřují i názvy děl: Neboj, Rozpolcená, Čekající, Smířená, Osamělá, Zlomená či Sklíčená. Vždy je to stylizovaná figura s meditativním vyzněním – odpočívající postava v ochranné poloze.

Schoulení je vážná věc
Dá se také říci, že všechny tyto pocity a situace autorka vyjadřuje různou intenzitou „schoulenosti“ lidského těla, které čelí atakům vnějšího světa. Sochařčina „chvála schoulení“, to je její zamyšlení nad životem. Dialog s poetikou marnosti může být i vstupem do tázání po absenci duchovních horizontů v životě současného člověka. Autorčiny figurální sochy lze tedy chápat i jako sondy do naší duchovně vyčerpané každodennosti. Aneta Schütz k tomu před dvěma lety v rozhovoru pro Horácké noviny řekla: „Dříve lidi zajímaly nejen emoce… Dnes se žije okamžikem, co bude na konci života a po smrti, nikoho moc nezajímá. Na pohled to vypadá, že jsou všichni naprosto šťastní… Smutná maska se vůbec nenosí… Život ale není ono pověstné peříčko a patří k němu třeba i nemoci a jistota smrti.“

Cihly s uchem
Sochařka Schütz také pracuje se stavebními materiály, které nejsou určeny primárně k umělecké tvorbě, jako je pórobeton, cihly, keramické stavební bloky či beton. Způsobem jejich použití dokazuje, že umění nemusí vždy řešit jen vážné otázky bytí a existence člověka. Důležitá je i jeho funkce zábavná. A tak můžeme na současné výstavě v Tympanonu spatřit cihlu s uchem; dílo nese název Ucho II. Při vernisáži udělalo velkou radost pobíhajícím dětem také Ucho I. Vždyť co může být zábavnějšího, než něco zašeptat do zvětšeného ležícího ucha keramického!?

Jako sochařský humor může divák hodnotit i betonově-dřevěné torzo mytologické nymfy Dafné, kterou její otec proměnil ve vavřínový keř, aby unikla bohu Apollónovi. Torzo nazvané Bohyně lovu je zase kombinací betonu a rohoviny, přesněji paroží daňka. „To paroží jsem dostala od jednoho žáčka darem,“ prozradila autorovi článku paní Aneta.

Malířství bez štětců
Vedle prostorové tvorby výstava představuje i malířské práce, ve kterých autorka nejčastěji užívá akrylové malby či inkoust. „To, co můžeme z její malířské tvorby vidět dnes, je více abstraktní, ale pořád to vychází z konkrétních prožitků, přesněji z vjemů a věcí, kolem kterých všichni chodíme každý den, ale teprve tvůrce je dokáže uchopit a přetvořit v nový výtvarný svět,“ konstatovala také kurátorka Zábršová Horáková. Inspirace může vycházet ze světel v bytovém domě, z automobilových světel v mlze nebo z labyrintu tvarů vodovodního potrubí ve stavebnictví. Potvrdila to i sama Aneta Schütz: „Při stavbě našeho domu mě zaujala síť přívodů a odvodu vody. Je to vlastně jako s lidským tělem – přívod, odvod. Každý dům je plný takových nezbytných sítí. Připomnělo mi to lidský organismus.“

Není bez zajímavosti, že umělkyně při své malířské tvorbě nepoužívá štětce, ale špachtle, válečky, staré hadry nebo přímo vlastních rukou. To svědčí o sochařském přístupu autorky k výtvarné práci, pro který je zásadní bližší fyzický kontakt s materiálem.

Chvála ředitelova
Je dobré, když nadřízený dokáže rozpoznat tvořivost svého podřízeného a veřejně ho třeba i pochválit. A tak jsme při vernisáži výstavy Paralely mohli slyšet slova ředitele předínské základní školy Josefa Herbrycha, který na adresu své učitelky Anety Schütz mj. řekl: „Pořád nedokážu pochopit, kolik věcí a činností dokáže Aneta stihnout. Kromě toho, že je skvělá výtvarnice,  je rovněž skvělou učitelkou. Učitelkou, kterou mají děti rády, pro které je v mnohém inspirací a která dokáže nadchnout svými originálními nápady.“ Výstava Paralely potrvá do 25. října letošního roku.