Redakce

17. 05. 2024.

5576

Počátky obce, o které budou dnešní Toulky po Třebíčsku, lze vystopovat až do poloviny 13. století. Benetice byly založeny jako kolonizační ves při klášteru třebíčských benediktýnů. Od svého založení byly pod správou třebíčského panství. Přibližně v polovině 16. století prodal Vladislav Jagellonský panství Vratislavovi z Pernštejna. Od něj jej potom zakoupil Burian Osovský z Doubravice. Dědicem panství Buriana Osovského z Doubravice byl jeho syn, Smil Osovský. Ten za svou druhou choť pojal Kateřinu z Valdštejna. V roce 1614 se dalším majitelem panství stal Karel starší ze Žerotína. 

Brzy však zemřel, a tak Kateřina z Valdštejna majetek přepsala na Adama z Valdštejna. Valdštejnové potom panství spravovali až do reforem v roce 1848. Bohatou historii má i benetický kostel. Původní dřevěný kostel, který stával uprostřed obce, v roce 1774 vyhořel. Ke konci 18. století byla při kostelíku zřízena nová duchovní správa. Mezi lety 1853 až 1859 byl vybudován kostel nový zasvěcený svatému Markovi. Jeho výstavbu řídil třebíčský architekt Dominik Herzán. Starý kostel byl stržen, původní hřbitov zanikl a jako vzpomínka byl na místo umístěn kříž. Na začátku 20. století byl kostel sv. Marka zrekonstruován, v roce 1922 bylo ke kostelu přistaveno schodiště. Fara byla v roce 1760 postavena ještě k původnímu kostelu. V Beneticích je do dnešních dnů provozována základní škola. Její historie sahá do roku 1785. V roce 1820 byla postavena zděná budova školy. Školu navštěvovaly i děti z okolních obcí. Později kvůli zvyšujícímu se počtu dětí školou povinných se v Beneticích vyučovali jen žáci místní. V Horních Vilémovicích a Svatoslavi byly školy v průběhu 20. století zrušeny. Nová malotřídní benetická škola byla otevřena v říjnu 1949 a navštěvují ji i děti z výše zmíněných obcí.

Nejvyšším bodem vesnice je vrch Skalníky (632 m). Nedaleko od hranic vsi, v katastru Horních Vilémovic, se nachází památný strom – Velký javor. Vesnice Benetice leží přibližně 12 kilometrů severně od Třebíče a žije zde 196 obyvatel. Místní částí Benetic jsou Věstoňovice. Nejstarší zmínka o Věstoňovicích pochází z roku 1387. Jako další zajímavost lze zmínit, že v Beneticích je provozován samoobslužný bar s galerií obrazů a maleb studenta Karla Krejčího. S obcí je spojena pověst s názvem Vyplněný sen. U jednoho mostu stál voják a držel stráž, všiml si chudého venkovana, který chodil sem a tam. Pozoroval ho již nějakou chvíli, nedalo mu to a zeptal se ho: „Copak tu pohledáváš? Chodíš sem a tam a pořád koukáš po chodcích. Že ty na někoho čekáš?“ Venkovan vojákovi odpověděl: „Milý vojáčku, já ti měl takový zvláštní sen. Zdálo se mi, že ráno mám jít na tento most. Mám tu chodit tak dlouho, než potkám své štěstí. Jak vidíš, chodím po mostě od svítání, koukám po lidech, ale štěstí ne a ne najít.“ Voják se usmál: „I mně se dnes zdálo něco podobného. Přijdu k chalupě s malým dvorkem se starou hrušní. Z té chalupy vyšel muž, přišel ke mně a do ruky mi dal pilku.

Ukázal na strom a řekl, abych hrušeň pokácel, že pod ní najdu poklad.“ Venkovan s vojákem si ještě chvíli povídali. Pak se rozloučili a chalupník utíkal domů ke své ženě. Vše ji pověděl: „Cestou jsem o tom snu, co měl voják, přemýšlel. Připadalo mi, že mluví o naší chalupě. U nás přece ta hrušeň roste. Ženo, já ten starý strom pokácím a uvidíme.“ Jakmile byla hrušeň pokácena, hned se pustil do pařezu. Chvíli kopal okolo, v tom krompáčem narazil do něčeho kovového. Byla to stará železná truhla. Otevřel ji, byla plná zlaťáků. V údivu zvolal na ženu: „Hned všeho nechej a rychle přijď! Neuvěříš vlastním očím.“ Když žena uviděla tolik peněz, zůstala zkamenělá stát. Až po chvíli oběma došlo, jak jsou teď bohatí. O tom, jak se zlaťáky naloží, dlouho neuvažovali. Chalupu přenechali jedné chudé rodině, v nedaleké vesnici koupili statek a k polím přikoupili i kus lesa. Nikdy ale nezapomněli, jak byli dříve chudí. A nezapomněli ani na vojáka, který jim ke štěstí dopomohl. Provdali za něj svoji jedinou dceru. Pak se řekne, že sen je jenom sen. Příští díl Toulek po Třebíčsku bude pojednávat o obci Bransouze.

Pavel Janega