Tentokrát na stránce s historicky laděným textem poněkud opustíme regionální hranice a zaměříme se na celospolečenské a dnes poměrně aktuální téma. V minulém týdnu rezonoval v mediálním prostoru příběh ukrajinského skeletonisty Vladyslava Heraskevyče, který chtěl prostřednictvím své helmy vzpomenout na zabité sportovce. Reprezentant si i přes výtky stál za svým přesvědčením, a Mezinárodní olympijský výbor jej tak z letošních her diskvalifikoval. Společně s tím se však naplno, zejména na sociálních sítích, rozjela velmi živá diskuse o tom, že politika do sportu nepatří. Opak je však pravdou. Obě oblasti spolu velmi úzce souvisejí, což lze doložit na několika příkladech z tuzemských i světových dějin.
Moderní podoba války
Kdopak by neměl sport rád. I na té nejnižší úrovni přináší pořádnou dávku emocí, radosti a vytváří nerozlučitelná přátelství. Společně s tím však mezinárodní sportovní události posilují státní uvědomění. Málokdy se dokážou občané s rozdílným politickým názorem tak semknout, jako když se hraje finále hokejového šampionátu či fotbalisté bojují o postup na mistrovství světa. Sport je tak jedním z identifikačních prvků daného státu, v některých případech národa. Právě z této podstaty je sport po dlouhá staletí pevně spjat s politikou. A ponechme tentokrát stranou velké peníze, které se v této oblasti točí.
Na velmi pevném propojení sportu a politiky se velkou měrou odráží také zajímavá sociologická teorie, dle níž jsou sportovní události jistou zmenšeninou války. Respektive její novou, civilizovanější formou. Zatímco v dřívějších časech národy mezi sebou poměřovaly síly a budovaly svá jména skrze válečné konflikty, dnes je tomu skrze sportovní události. Výkony talentovaných reprezentantů tak mohou být oním prvkem tzv. měkké síly (soft power), díky kterému získává daná země prestiž u okolního světa. Není tak zapotřebí využít naopak tvrdé síly (hard power), tedy války a peněz.
Vedle těchto teoretických poznatků se však hodí ukázat pár příkladů z minulosti, jež demonstrují silné pouto mezi sportem a politikou.
Olympijské soupeření mezi národy
Politické dění se do olympijských her propisovalo od jejich samotného začátku. Ač se zakladatel novodobých her Pierre de Coubertin předně snažil, aby olympiáda vedla k hlubšímu dialogu mezi národy a vytváření mostů mezi nimi, akce pochopitelně přinesla mezinárodní soutěživost a porovnávání sil. Vhodné je uvést, že tehdy olympijské hry nebyly koncipovány jako dnes na státním principu, ale zápolily spolu jednotlivé národy. V kontextu silného nacionalismu, který se v 19. a na počátku 20. století šířil napříč Evropou, se jedná o velmi podstatný fakt. Navíc pořadatelství jakékoliv sportovní události bylo, a nadále je, výstavní skříní daného státu. Nechvalně známý je příklad Berlína 1936, nicméně také dnes se každý touží představit širokému okolí v tom nejlepším možném světle.
Když se v posledních týdnech ozývají hlasy, že bez ruské účasti nejsou olympijské hry „ono“ a že krok Mezinárodního olympijského výboru je diskriminační, hodí se taktéž navrátit do minulého století. Poražené státy první světové války nebyly připuštěny na olympiádu v Antverpách roku 1920, po druhé světové válce se Němci s Japonci dočkali startu pod pěti kruhy také později. A to až v Helsinkách 1952, nikoliv o čtyři roky dříve. Navíc až tohoto roku se ve Skandinávii vůbec poprvé představil také Sovětský svaz. Ač svět následně ve druhé polovině 20. století zmítaly další konflikty a vojenské operace, k podobně razantnímu kroku jako vyloučení z her už nedošlo. Vyjma Jihoafrické republiky, která kvůli apartheidu chyběla na hrách od roku 1964 a vrátila se až o osmadvacet let později do Barcelony.
Řada pamětníků si jistě ve spojitosti s olympijskými hrami vybaví 80. léta a závan studené války. Moskevských her v roce 1980, nad nimiž se pomyslně vznášel medvídek Míša, se neúčastnilo hned přes šest desítek západních zemí. Na vině byla sovětská invaze do Afghánistánu z předchozího roku. Bojkot však východní blok vrátil o čtyři roky později, kdy se jeho sportovci nevypravili do Los Angeles. Hlasy po diskvalifikaci určitých sportovců se z veřejnosti ozývaly už dříve, například po Suezské krizi a potlačení maďarského povstání (1956) nebo okupaci Československa (1968), k potrestání ale nedošlo. Na scénu tak musela přijít gesta a symboly. Pro českého občana je asi tím nejznámějším sklopený zrak Věry Čáslavské na stupni vítězů během znění sovětské hymny po srpnové invazi. Ovšem celá olympiáda v Mexiku roku 1968 byla silně politická. Krátce před jejím konáním proběhlo turbulentní dění v pořadatelské zemi, kde místní ozbrojené složky střelbou potlačily protivládní demonstraci. Kromě Čáslavské se pak na samotných hrách gestem představilo také hnutí Black Power. Afroameričtí sportovci zde na rasovou diskriminaci upozornili sklopenou hlavou u americké vlajky, bosýma nohama na stupních vítězů a zaťatou pěstí vztyčenou nad hlavou.
Tragédie v přímém přenosu
A poslední příklad geopolitiky na olympiádě. Naši západní sousedé z Německa mají na pořádání olympijských her poněkud pech. Ty roku 1916 v Berlíně zrušila první světová válka, následující o dvacet let později zneužili nacisté k propagandistickým účelům. Letní hry roku 1972 v Mnichově se tak zdály být vhodnou příležitostí k jistému napravení renomé. Událost se však zapsala do historie nebývalou tragédií, kterou svět sledoval v přímém přenosu.
Zatímco pod zažehnutým olympijským ohněm se 5. září 1972 nadále soupeřilo o cenné kovy, v nedaleké olympijské vesnici se hrálo o něco velmi cennějšího, lidské životy. V brzkých ranních hodinách přepadli palestinští teroristé ze skupiny Černé září sportovní výpravu státu Izrael. Dva židovští sportovci se teroristům vzepřeli, za což ihned zaplatili životem. Ostatní rukojmí byli drženi v jednom z bytů a po celý den probíhala jednání mezi Palestinci a německou stranou. Teroristé za propuštění devíti Izraelců požadovali osvobození palestinských vězňů, tehdejší izraelská premiérka Golda Meirová se však pevně držela hesla, že s teroristy se nevyjednává. Německá vláda se ale snažila zajaté atlety zachránit. Neúspěšně. Celou událost vysílala televize, a když se policejní komando chystalo vniknout do zabraného bytu, akci teroristé sledovali v přímém přenosu. Po sérii vyjednávání, kdy například spolkový ministr vnitra Hans-Dietrich Genscher nabídl výměnu sebe samého za rukojmí, došlo k dohodě. Teroristé měli s Izraelci odletět na Blízký východ, ze strany Německa se však jednalo o léčku, během níž měla být izraelská výprava zachráněna. Ani tento plán nevyšel. Když únosci věděli, že jsou v pomyslné pasti mezi odstřelovači, všechny unesené sportovce pozabíjeli. Mnichovská olympiáda zde posléze neskončila závěrečným ceremoniálem. Izraelské tajné služby pomstily své reprezentanty odvetnou operací Boží hněv, při níž se snažily zabít strůjce zářijového masakru. Hry roku 1972 se tak protáhly do následujících let.
Zničené kariéry československých hokejistů
Téma provázanosti sportu a politiky se však netýká pouze olympiády. Jak může politika totalitního státu výrazně zamíchat s hvězdnou kariérou sportovce, zářně ukazuje známý proces s československými hokejisty z roku 1950. Československá hokejová reprezentace oplývala po skončení druhé světové války velkolepou formou. Ze Svatého Mořice se v roce 1948 vracela domů se stříbrnou, a vůbec první olympijskou medailí, zlatem ověnčené pro ni byly také světové šampionáty v letech 1947 a 1948. Ovšem dokonat zlatý hattrick na mistrovství světa v Londýně roku 1950 se zdatnému mančaftu bohužel nepodařilo. Ne že by se hráči nepotkali s formou, cestu za úspěchem jim zastavila rudá totalitní saň.
Po uchopení veškeré moci komunistickou stranou uprchly z Československa směrem na Západ desetitisíce občanů. Velká obava režimu spočívala v tom, aby ze země neutekly také zdejší elity. Mezi ně bezpochyby patřili také úspěšní sportovci, kteří navenek činili republice dobré jméno. Zvláště u zlaté generace hokejistů byla namístě obava, aby hráči po odehrání světového šampionátu v Londýně nezůstali na Britských ostrovech a odtud nezamířili dále. Třeba splnit si své sny a zahrát si zámořskou hokejovou ligu. Komunisté se tak za cenné kovy hokejové reprezentaci „zavděčili“ tím, že jim šampionát zatrhli. Záminkou se zde stala opožděná víza pro dvojici československých reportérů, tedy zcela banální záležitost. Odlet do Británie se následně zrušil a sen o další zlaté medaili se rozplynul. Skupina právem frustrovaných hokejistů zamířila 13. března 1950 zapít žal do hospody U Herclíků v pražské Pštrossově ulici, nicméně pondělní sedánek měl velmi nešťastný konec. Nad půllitry piva padaly rozhořčené výrazy proti tehdejšímu zřízení, vše ale bedlivě poslouchali příslušníci Státní bezpečnosti. Ti ještě téhož večera pozatýkali jedenáct hokejistů, kteří si po půlroční sérii tvrdých výslechů vyslechli na počátku října 1950 své tresty. Nejvyšší v podobě patnácti let obdržel brankář Bohumil Modrý (jenž ani nebyl v oné hospodě přítomen), o rok méně známý Augustin Bubník. Další tresty se pohybovaly v rozmezí od dvanácti let do osmi měsíců. Dříve opěvovaní sportovci byli jedním šmahem zdiskreditováni za údajnou velezradu a protistátní činnost.
Podchycení sokolské ideje
Další příklad z české historie lze doložit na sokolském hnutí. Sokolové byli už od svého vzniku v roce 1862 nositeli demokratických myšlenek a hlasitými podporovateli národního cítění. Není tak divu, že do spolkového života zasáhly všechny tři stěžejní okamžiky 20. století – první světová válka, nacismus a komunismus. Roku 1915 byl ve víru první světové války Sokol označen za protivládní a zakázán, opoziční sílu v něm viděly i dva totalitní režimy. S odkazem na fakt, že ze struktur Sokola vzešlo mnoho odbojářů, byla nejprve v dubnu 1941 činnost Československé obce sokolské pozastavena. K definitivnímu rozprášení spolku následně došlo po nástupu Reinharda Heydricha a tzv. akci Sokol ze 7. na 8. října 1941. Vedle rozpuštění ČOS navíc v tento čas skončilo v rukou gestapa na 1 500 sokolských činovníků. Spolek se sice podařilo v roce 1945 obnovit, ze svobodné činnosti se ale jeho členové příliš dlouho neradovali. Dominantní komunisté vehementně usilovali o sjednocení tělovýchovy, a to vzhledem ke snazší kontrole zájmových spolků. Po válce tak například nebyla znovu obnovena Federace proletářské tělovýchovy a sama KSČ doporučovala svým členům vstup do sokolských jednot. Prvním krokem ke sjednocení spolků se stalo utvoření Československého tělovýchovného svazu roku 1946, jenž spolky sdružoval, ty však nadále rozvíjely samostatnou činnost. I přesto, že otázka sjednocení silně narážela zejména u Orla a fotbalového svazu, dosáhli komunisté svého. Bezprostředně po plném převzetí moci v únoru 1948 se z rozhodnutí Akčního výboru Národní fronty začala veškerá sportovní činnost organizovat pod hlavičkou ČOS. Svobodná spolková činnost se naplno opětovně rozjela až po roce 1989.
Fotbalové zkušenosti
Moderní dějiny se dodnes mimo jiné propisují do systému mezinárodních fotbalových soutěží. Například Izrael byl dříve členem Asijské fotbalové konfederace, po Jomkipurské válce roku 1974 byl však přeřazen k oceánským týmům a od 90. let spadá pod evropský fotbal. Pochopitelně s ohledem na historicky nestabilní situaci na Blízkém východě i neochotu Arabů nastoupit na hřišti proti židovskému státu. Logistický problém způsobují pořadatelům také utkání Kosova, které se nesmí utkat se Srbskem a Bosnou, podobně je tomu v případě Španělska a fotbalového trpaslíka z Gibraltaru.
Horkokrevní balkánští fanoušci jsou ve fotbalovém prostředí známí a těžko si představit, co by se mohlo odehrávat na pozadí fotbalových utkání mezi izraelskou reprezentací a arabskými státy. Slovní spojení jako fotbalová válka, souboj zemí či boj na hřišti by možná bohužel doznala svých skutečných významů. Naštěstí se v novinářském žargonu dnes jedná pouze o omílané synonymum k jakémukoliv utkání. Ovšem v jednom případě se fotbalové klání dokonce stalo rozbuškou krátkodobého konfliktu. Mezi sousedními státy Salvadorem a Hondurasem přetrvávalo silné napětí od počátku 60. let, kdy salvadorští migranti, stísnění ve své rodné zemi, masově zabírali volnou půdu ve vedlejším státě. Proměna obyvatelstva však přinesla problémy uvnitř Hondurasu, jehož vláda reagovala novou pozemkovou reformou. Tím tak nastala opětovná vlna stěhování zpět do rodné země a napětí mezi státy rostlo. Fotbalové reprezentace sousedních států se navíc v červnu 1969 střetly v kvalifikaci na blížící se mistrovství světa. Zatímco první zápas vyhrál Honduras v poměru 1:0, druhý naopak skončil vítězstvím 3:0 pro malý Salvador. Třetí klání pak znovu přineslo salvadorské vítězství. Kvalifikační utkání se dále promítla do nepokojů mezi obyvateli. Zejména salvadorským občanům na půdě Hondurasu nastaly těžké chvíle. Proto se také vláda Salvadoru rozhodla k razantnímu kroku a zaútočila na sousední zemi. Fotbalová válka však neměla dlouhého trvání. Skončila po pouhých sto hodinách, nestabilita, zvláště pak uvnitř Salvadoru, ale přetrvávala v následujících letech.
Zůstaneme-li na americkém kontinentu, jen se přesuneme daleko jižněji, nelze nezmínit rok 1982 a válku o Falklandy. Jelikož po konfliktu s Velkou Británií ztratila Argentina naděje na souostroví v Atlantském oceánu a také nespočet mladých vojáků, o to větší byla radost jihoamerického týmu, když i za pomoci „boží ruky“ Diega Maradony pokořil o čtyři roky později ve čtvrtfinále svého konkurenta z Anglie. Reprezentace Argentiny pak následně ovládla i celý turnaj.
Po Soči Krym, po Pekingu Kyjev
Sport tak není pouze volnočasovou aktivitou a odreagováním, ale je po dlouhá staletí silně propojen s politikou. Pořadatelství velké sportovní události je pro danou zemi prestiží a skvělou příležitostí, jak se dát na odiv světu, a i zúčastnění reprezentanti hrdě reprezentují svou zemi. Co se však v posledních dvou dekádách také ukázalo, že zvláště olympiáda může být pláštíkem a odvaděčem pozornosti od chystaných vojenských akcí. Stačí si připomenout známou posloupnost událostí: Peking 2008 a invaze do Gruzie, Soči 2014 a anexe Krymu, Peking 2022 a následná válka na Ukrajině. Tak snad letošní hry nebudou v tomto trendu pokračovat.
