Partneři zpravodajství

Yashica Events

ROXY Club Třebíč

Bowling U Kmotra

Aquapark Laguna

Chci se stát partnerem

Petr Herbrych

za 5 dní

Když byl v létě představován historický seriál Horáckých novin nazvaný Zkoušeni vírou, jedním z důvodů volby tohoto tématu mimo jiné bylo, že se na podzim letošního roku očekávalo finální rozhodnutí Svatého otce ve věci blahořečení kněží Václava Drboly a Jana Buly. K tomu skutečně v pátek 24. října 2025 došlo, a tak je nutno se těmto mučedníkům věnovat. Příběh P. Václava Drboly byl na této stránce nastíněn už na samém začátku srpna, v souvislosti se smutným výročím jeho popravy. Řádky níže budou pojednávat o životě mladšího z blahoslavených kněží, administrátora rokytnické farnosti P. Jana Buly. Ovšem s ohledem na množství informací, a popravdě i na osobní preferenci autora textu, bude představení jeho života rozděleno na dvě části. Ta dnešní se bude věnovat P. Bulovi do osudného 25. února 1948, kdy se u něj na faře ohlásil bývalý gymnaziální spolužák Ladislav Malý. Příští týden pak přinese pojednání o jaru 1951, zatčení a soudním procesu.

Život předurčený svatým Janem Křtitelem
Jak první světová válka zamíchala s osudy i těch nejprostších lidí, lze doložit na příkladu matky mučedníka Jana Buly. Rolnická dcera ze Slovácka Marie Růžičková se roku 1904 provdala za jistého Františka Völkla, s nímž také o osm let později počala syna Ladislava. Ovšem s vypuknutím velké války narukoval František Völkl na frontu a hned na konci září 1914 na srbských bojištích padl. Ovdovělá Marie s malým synem tak rázem dostala od života tvrdou ránu. Po letech strádání se na ni však přece jen usmálo štěstí. V Lukově poznala drážního zaměstnance Antonína Bulu, kterého si v lednu 1920 vzala za muže. Jejich manželství pak zanedlouho, 24. června téhož roku, zpestřilo narození syna Jana. Datum narození P. Jana Buly je v církevním kalendáři zasvěceno svatému Janu Křtiteli. Jak v biografii o životě popraveného kněze poznamenal historik František Kolouch, právě tento světec
P. Bulu doprovázel po celý život. A to nejen tím, že se den narození odrazil na volbě křestního jména. Svatému Janu Křtiteli jsou zasvěceny kostely v Lukově i v Rokytnici nad Rokytnou, tedy na místech Bulovy první a poslední adresy. Zároveň, podobně jako svatý patron, i lukovský rodák později zůstal věrný Bohu a zemřel mučednickou smrtí.

Manželé Antonín a Marie Bulovi celkem vychovávali čtyři děti. Kromě Ladislava z Mariina prvního manželství a již zmíněného Jana dále dceru Marii (1921) a syna Antonína (1923). „Byla to chudá, ale šťastná rodina. Předurčila u Jana velké sociální cítění s chudými, silnou víru a skromnost. Po otci zdědil velký smysl pro humor. Již odmalička byl neustále veselý a vtipný,“ poznamenal historik Kolouch. Ač se po finanční stránce nevedlo rodině zrovna dvakrát nejlépe, zamířil mladý Jan po vychození obecné školy v Lukově na moravskobudějovické gymnázium. Jistou úlevou pro rodinu tehdy bylo upuštění od poměrně vysokého školného, čímž se Janovi naplno otevřela možnost ke studiím.

Spolužáci Jan a Ladislav
Do školní lavice na gymnáziu v Moravských Budějovicích usedl nejstarší z Bulových dětí v září 1931. O rok později se k jeho třídě připojil nový spolužák. Jmenoval se Ladislav Malý a jeho otec Jakub se nově stal velitelem četnické stanice v Kojeticích. Pro vstřícnou a kamarádskou povahu Jana Buly není divu, že se s novým spolužákem brzy spřátelil. Dle některých vzpomínek spolu dokonce i seděli v lavici. Tehdy však ještě mladý student z Lukova netušil, že tohle setkání se mu tragicky vrátí o dvě dekády později.

Už léta na gymnáziu poodkryla, čemu by se tak v budoucnu mohl Jan věnovat. Ač prospěchem nepatřil mezi premianty školy, svým talentem se vymykal. Velikou zálibu našel v umění, především v kreslení a básních. V tomto nadání se mimo jiné odrážel již výše zmíněný a po otci zděděný smysl pro humor. Předmětem Bulových kreseb i říkanek totiž mnohdy až se satirickým tónem byli jeho učitelé a spolužáci, čímž student hravě glosoval dění ve škole. Uměleckým směrem se však Jan nevydal. Závěrem studií jej silně ovlivnila postava jaroměřického kaplana a lukovského faráře P. Cyrila Bojanovského. Právě po jeho přednáškách a vzájemných rozmluvách se Jan Bula rozhodl, že se vydá na duchovní cestu.

Bohoslovcem v obtížných časech
Závěr 30. let se v Československu nesl ve znamení nejistoty, zklamání i strachu. Ovšem Jan Bula tehdy svým rozhodnutím pro zasvěcení života Bohu našel ve své duši jakýsi vnitřní klid. Slovy Koloucha se „víra stala oporou a pevným bodem v těžké době“. Po úspěšném složení maturitní zkoušky tak Bula v září 1939 nastoupil do kněžského alumnátu v Brně. Tehdejší doba se ale silně promítla také na studiu bohoslovectví. Objekty semináře postupně zabrala německá správa, čímž se museli studenti přemístit do provizorních prostor. To ale nebylo jedinou nástrahou. Ani adeptům na kněžské poslání se nevyhnuly nucené práce. Na začátku roku 1943 tak i Bula na čas přerušil studia a v rámci totálního nasazení byl poslán do keramičky ve Vranovské Vsi. Zpět do semináře se navrátil v květnu 1944. Coby student pátého ročníku se stal mentorem a průvodcem městem pro mladší kolegy. Tak se mimo jiné spřátelil s pozdějším kaplanem v Jaroměřicích nad Rokytnou a knězem Josefem Valeriánem. Mezi oběma vzniklo přátelské pouto, které dokládají jejich přezdívky Johny a Joe.

I v této životní kapitole dal mladý bohoslovec světu na odiv svůj umělecký talent. Když po náletu spojeneckých letadel v listopadu 1944 shozené bomby poničily rezidenci biskupství, chopil se Bula opravy biskupské kaple. Na místo skleněných vitráží umístil vlastnoručně malované obrazy z příběhu ukřižování Krista. Zatímco svatý Jan měl Bulovu podobu, tvář Panny Marie byla zase inspirována jeho matkou Marií. Navzdory těžkým studijním podmínkám v čase okupace ale dosáhl Bula svého vytyčeného cíle a na konci července 1945 přijal kněžské svěcení.

Mise u říčky Rokytné
Primiční mše mladého kněze se konala v rodném Lukově dne 5. srpna 1945. Po ní P. Bulu nečekalo žádné daleké stěhování, nýbrž z nařízení biskupství zůstal ve svém rodném regionu. Jeho prvním a nakonec bohužel i posledním působištěm se stala farnost v Rokytnici nad Rokytnou. Zde od roku 1927 působil společensky velmi činný kněz Stanislav Lakomý. Ten za první republiky mimo jiné zastával funkci vzdělavatele v tělovýchovné organizaci Orel, v obecních volbách roku 1938 dokonce vedl místní kandidátku strany lidové. Ovšem léta ubíhala a s nimi se i zhoršoval zdravotní stav faráře Lakomého. Právě na výpomoc zde byl biskupskou konzistoří dosazen P. Bula jakožto pomocný kaplan.

Také rodák z Lukova se v Rokytnici ihned zapojil do veřejného života, díky čemuž se brzy stal mezi zdejšími lidmi velice oblíbeným. Mladý kaplan a po roce 1945 navíc člen lidové strany vyučoval náboženství v rokytnické škole i okolních vsích, mimo to také v obci proslul svým malířským umem. Později se též zapojil do správy obce, kdy vypomáhal MNV v Rokytnici a zasedal v zemědělské komisi. Nelze však v této životní části opomenout Bulovo působení v rokytnické orelské jednotě. Ve spolku se kaplan věnoval oblíbenému divadlu, pro které například psal scénáře i maloval kulisy. Jeho činnost však nezůstala pouze na jevištních prknech. Taktéž se coby vzdělavatel věnoval orelské mládeži. Malé „orlíky“ nejenže P. Bula učil víře, ale i společně sportovali. Pro tyto účely pak hajný Antonín Škrdla, jedna z pozdějších obětí babických procesů, věnoval orlům malý domeček v lesích na pomezí Rokytnice, Čechočovic a Sádku. Chátrající stavení na tzv. Zámecké cestě P. Bula s orly roku 1946 opravil a následně se zde pro spolkovou mládež konaly kupříkladu školy v přírodě.

První konfrontace s režimem
Tyto poněkud idylické chvíle skončily únorem 1948. Bezprostředně po 25. únoru byly veškeré sportovní a tělovýchovné spolky sloučeny pod Sokol, čímž katolický Orel přestal existovat. Ne však docela, orelská myšlenka se i díky P. Bulovi šířila Rokytnicí dále. Mládežnická organizace spolku stále fungovala, už ale ne pod označením Orlíci. Po vzoru svatého Vojtěcha se mladí orli začali nově nazývat Vojtíšci. Protože podobně jako druhý pražský biskup i oni museli nyní žít v jakémsi vyhnanství. Tato aktivita neunikla pozornosti Státní bezpečnosti. Ta se k ní v roce 1951 vrátila v překroucené zprávě o Bulově pověsti následovně: „Založil skupinu mládeže školních dětí, kterou nazval VOJTÍŠCI, a tyto vychovával k náboženskému fanatismu. Mimo to jim vštěpoval nenávist k lidově demokratickému zřízení. Konkrétně mu nebylo nic dokázáno, ale jeden čas se tam objevovaly letáky a všeobecně se soudí, že to byla práce jeho mládeže. Měl veliký zájem a snahu o to, aby jeho mládež nevstoupila do řad ČSM.“

Nejen skrze Orla se ale
P. Bula po roce 1948 postupně dostával do konfrontace s nastoleným režimem. Svůj nesouhlas s novým politickým směřováním dal například znát tím, že vystoupil z „obrozené“ strany lidové pod vedením Aloise Petra a Josefa Plojhara. V polovině června 1949 pak faru navštívili představitelé ONV v Třebíči s žádostí, zda by farář Lakomý i kaplan Bula podepsali komunisty iniciovanou Katolickou akci. Po přečtení dokumentu oba souhlasili pouze s tím, že za své zástupce považují biskupský sbor a že si přejí ujednání dohody mezi státem a církví. I tak se jejich jména objevila mezi signatáři Katolické akce. Mladý kněz ale tuto událost nenechal jen tak vyšumět. Na svátek Božího těla dne 19. července 1949 přečetl svým farníkům zakázaný oběžník biskupské rady týkající se zasahování státu do církevních věcí. Text pak navíc doplnil svým vlastním komentářem k podpisu Katolické akce. Za tento čin bylo na P. Bulu podáno trestní oznámení a na podzim roku 1949 jej třebíčský soud odsoudil za šíření poplašné zprávy a pobuřování proti republice nepodmíněně k měsíčnímu vězení a tučné pokutě. Od trestu jej a další kněze tehdy ale ochránila milost prezidenta Klementa Gottwalda, který chtěl tímto krokem ukázat veřejnosti „vlídnou tvář“. Jednalo se pouze o gesto, onu skutečnou tvář ukázal první z dělnických prezidentů zanedlouho poté.

Opětovné setkání s někdejším spolužákem
Komunistický režim sice do mysli P. Buly mnoho dobrého nepřinesl, kněz ale i přesto nikterak neubral ze své energie. Tu také po smrti faráře Lakomého v červenci 1949 plně věnoval své farnosti. Její správy se chopil mladý člověk s hlavou plnou nejrůznějších vizí. Ostatně to také bylo brzy znát. Vedle pestrého společenského vyžití P. Bula věnoval velkou pozornost opravě kostela. Nejprve přišla na řadu rekonstrukce soch, následně interiér. Zlatým hřebem této poněkud ambiciózní představy měl být zbrusu nový oltář. Označení ambiciózní zde není náhodou. „Rozpočet na nový oltář činil 235 000 Kčs. Je otázkou, z čeho chtěl Jan Bula tuto akci financovat, když hotovost a vklady na účtech při odevzdávce majetku nečinily ani 20 000 Kčs,“ představil ve své bakalářské práci Petr Vymazal s odkazem na farní účetnictví. Předpokládaného dokončení oltáře v květnu 1951 se P. Bula ale nedočkal.

Dne 25. února 1951, symbolicky tři roky po převzetí moci komunistickou stranou a rok po smrti P. Josefa Toufara z Číhoště, se spustilo pomyslné domino událostí s tragickým vyústěním. Onoho dne, chladného večera, se na faře v Rokytnici ohlásil člověk v uniformě příslušníka SNB. To Ladislav Malý se rozhodl navštívit svého spolužáka z gymnázia. Kněz ale zrovna nebyl doma, večer trávil v sousedním Chlístově na divadelním představení. Nezvaný host se tak rozhodl na P. Bulu počkat, v hlavě s již připravenou historkou o převozu arcibiskupa Josefa Berana za hranice republiky.

Pokračování příště.

Při psaní článku byly čerpány informace z těchto zdrojů: 

Archiv bezpečnostních složek, fond KS StB, a. č. V-1645, spis Jan Bula a spol.
HERBRYCH PETR. 2024. Dějiny obce Rokytnice nad Rokytnou v 1. polovině 20. století, Diplomová práce na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. 
KOLOUCH, František. 2016. Oběť případu Babice: Jan Bula (1920-1952). Karmelitánské nakladatelství.
STEHLÍK, Michal. 2016. Babické vraždy. Academia. 
Ústav pro studium totalitních režimů: ustr.cz
VYMAZAL, Petr. 2012. Jan Bula - život a kanonizační řízení. Bakalářská práce na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci.