Zkoušeni vírou: Literární kritik Bedřich Fučík (1900-1984)

Partneři zpravodajství

Chci se stát partnerem

Petr Herbrych

před 5 hodinami

Když hovoříme o strastech věřících v totalitních režimech, nelze se věnovat pouze perzekuci kněží a vysokých církevních hodnostářů, jak tomu bylo v předchozích dílech tohoto kratšího historického seriálu. Své si s totalitními režimy, zvláště tedy s tím po roce 1948, užila také katolická inteligence. Vliv na početnou skupinu katolicky založených obyvatel totiž nemívají pouze faráři, ale také politici, ač v té době už kolikrát bývalí, spisovatelé, básníci a další umělci. V této souvislosti se většině lidem zřejmě vybaví osud Jana Zahradníčka, dnešní článek se však týká jiného rodáka z našeho regionu, katolicky orientovaného literáta. Hned zkraje letošního roku uplynulo sto dvacet pět let, kdy se v Čáslavicích narodil Bedřich Fučík - literární kritik, vůdčí představitel významných nakladatelství a v 50. letech politický vězeň. Právě jemu jsou následující řádky věnovány.

Gymnaziální seznámení s Nezvalem
Nestává se často, aby z jedné malé vsi vzešli v téměř totožnou dobu hned dva významní muži svého oboru. Dnes čítá obec Čáslavice nad pět set obyvatel, na přelomu 19. a 20. století jich bylo o necelé tři stovky více. V tu dobu se zde také narodili dva Bedřichové, kteří pro svá křestní jména a podobnost profese bývají často zaměňováni. Ovšem jejich bližší zaměření a pozdější osudy jsou rozličné. Zatímco Bedřich Václavek, ročník 1897, se později stal marxistickým literárním vědcem, členem komunistické strany a za války zahynul v koncentračním táboře Osvětim, příběh o necelé tři roky mladšího Bedřicha Fučíka se vyvíjel jiným směrem.

Už tak početná rodina krejčovského mistra Františka Fučíka a jeho ženy Františky, rozené Nimrové a pocházející z perleťářské Žirovnice, se 4. ledna 1900 rozrostla o nejmladšího syna Bedřicha. Vzhledem k prostředí, ve kterém mladý Bedřich vyrůstal, není divu, že už od dětství přijímal plně za svou katolickou víru. Přece jen vyrůstání v nábožensky založené rodině a co víc, na silně religiózní Moravě, jistě formovalo jeho osobnost. Jak poeticky v díle o Fučíkovi poznamenal historik Robert Sak: „V čem byla zakotvena jeho katolická zbožnost, o tom vždy cudně mlčel, připomínaje tak trochu Františka Ladislava Riegra, jemuž byla víra stejnou přirozeností, jako že dýchal.“

Po vychození obecné školy v Čáslavicích vedly Fučíkovy kroky směrem na třebíčské gymnázium, kam se ve svých dvanácti letech úspěšně dostal. Mladý chlapec zprvu studoval s vyznamenáními, s narůstajícími léty však postupně nacházel i nové zájmy. Dle historika Saka se jednalo o fotbal, divadlo a také slečny. Ostatně jak to také v tomto věku bývá. V souvislosti s fotbalem se hodí zmínit, že právě Fučík stál u zrodu sportovního klubu v jeho rodné obci. Student Fučík ale také postupně nacházel zálibu v literatuře, zejména v básnické tvorbě. Na jaře roku 1918 mu kupříkladu časopis přerovských studentů Sborník otiskl báseň nazvanou Okovy lámou se. Ač byl Fučík anonymně podepsán jako „Mirko, Třebíč“, vyšlo jeho autorství na povrch. „Tehdy za ním přiběhl Nezval, aby si jeho autorství ověřil, a když se k němu Fučík stydlivě přiznal, celý se rozzářil a na oplátku se svěřil, že on píše verše už dávno. Dali si schůzku v parku za klášterem, kde si pak vzájemně četli své podklady,“ napsal Sak o jejich setkání a de facto i seznámení. Oba zmínění pak v roce 1919 založili společně s Milošem Dvořákem studentský časopis Svítání. Láska k českému jazyku u Fučíka přetrvala také do vysokoškolských studií.

Prestižní pozice v Melantrichu
Po maturitě roku 1920 zamířil Fučík na pražskou Univerzitu Karlovu studovat srovnávací literaturu. Studium na tamější filozofické fakultě se stalo skvělým základem pro budoucí kariéru. Hned rok po zisku doktorátu a závěrečné práci o Juliu Zeyerovi, v roce 1928, získal prestižní místo tajemníka v nakladatelství Melantrich. Zmíněná společnost, spadající do majetkové struktury národních socialistů, byla už v éře první republiky atraktivní adresou. Přece jen už z předválečné doby vydával Melantrich deník České slovo, zlom v chodu společnosti však nastal s Fučíkovým nástupem.

Ani ne po roce v tajemnické funkci se Fučík stal literárním a obchodním ředitelem, což se brzy ukázalo jako správná volba. Prvním krokem mladého literárního kritika bylo vydání románu z pera Ericha Maria Remarqua Na západní frontě klid a následný prodej přesáhl přes 100 tisíc výtisků. Sám ústřední ředitel Melantrichu Jaroslav Šalda si byl vědom, jak schopného člověka ve své společnosti má, čehož si nesmírně cenil. „Fučíkův nástup do vedení byl impozantní už v počtu vydaných titulů: během roku 1929 jej zvedl více než dvojnásob, z jednatřiceti na třiasedmdesát,“ napsal Sak. Novinkou nakladatelství, kterou zavedl Fučík, se kupříkladu stalo hojné vydávání edic a publikována byla díla Vladislava Vančury, Vítězslava Nezvala, Jana Zahradníčka, Jaroslava Durycha, Josefa Kopty a dalších. Jak je vidno, autorů bez ohledu na zařazení do názorového spektra. Souběžně s touto prací Fučík také publikoval v měsíčníku Tvar, příspíval do Akordu či Aventina a také spolupracoval s Československým rozhlasem.

Od nakladatelství národních socialistů směrem k lidovcům
Ovšem jako každý příběh má svůj konec, podobně tomu bylo i u Fučíkova působení v Melantrichu. Události roku 1938 vůbec přinesly deziluzi a zklamání do života občanů Československé republiky. Čáslavický rodák se ale s republikovými událostmi musel také na samém konci roku sžít se svým vyhazovem. Ač se leckde jako důvod uvádí osobní rozpory s ředitelem koncernu, sám Šalda ale politiku národně-socialistické strany Juliu Firtovi sdělil jiné důvody. Ředitel Šalda se měl údajně u Firta přimlouvat, aby Fučíkovi našel nové místo. Proč tedy Fučíka vyhodil a pak mu sháněl nové místo? Dle Firtova svědectví požadovali Němci po Mnichovu očištění Melantrichu a mezi nežádoucími osobami se objevil také literární a obchodní ředitel, jenž jak uvedl Sak, „vedle katolíků vydával i komunisty a Židy - Olbrachta, Hostovského, Fischla, Levita a jiné.“

Ačkoliv zažíval Fučík těžké období, nikterak nepropadal depresi. Je obecně známo, že mnozí katolicky zaměření literáti se v éře druhé republiky se sentimentem ohlíželi za monarchií, kriticky nahlíželi na první republiku a mnohdy nešetřili ani antisemitskými výroky. Například Jan Zahradníček v textu Pláč koruny svatováclavské vyzýval k návratu ke křesťanským kořenům a vyřešení židovských a zednářských otázek, diskuse se také vedla nad spisy Jakuba Demla. Mnohdy do této skupiny bývá řazen také Fučík, to však mylně. K tomuto historickému období historik Sak poznamenal: „Vypjaté odmítání liberalismu však Fučík nesdílel. Fundamentalismus všeho druhu mu byl cizí, neboť svět nahlížel zcela neidologicky. Snad by se nanejvýš hodilo označit ho za křesťanského demokrata, samozřejmě ne ve stranickém vymezení…“ Zkraje okupace Fučík, v té době s manželkou Jitkou živící dvě děti, nalezl zaměstnání v nakladatelství J. R. Vilímek. Zde pracoval do roku 1943, následně se do konce války živil coby soukromý spisovatel a překladatel. Nová kariéra nastala po osvobození. Bohužel ale netrvala příliš dlouho.

Zatímco v době první republiky pracoval Fučík v nakladatelství národních socialistů, po válce v těch lidoveckých. V říjnu 1945 se stal ředitelem knižního úseku nakladatelství Universum, roku 1947 literárním ředitelem Vyšehradu. Obě instituce navazovaly na někdejší Československou akciovou tiskárnu spadající pod stranu lidovou a sídlící na pražském Karlově náměstí. Na tom samém místě, kde se dnes nachází lidovecké sídlo Palác Charitas. Sám Fučík ale nadále nebyl nikde stranicky organizován. Dle pozdější výpovědi u StB si přihlášku do ČSL podal až v roce 1951, ta však nebyla vyřízena.
Důležitým mezníkem se ale pro Fučíka stalo převzetí veškeré státní moci komunistickou stranou. Na konci roku 1948 jej nový předseda lidovců a ministr dopravy Alois Petr poslal na desetiměsíční dovolenou. Po ní pracoval ze svého bytu v pražském Bertramce jako korektor nakladatelství Vyšehrad.

Údajné spiknutí pravice
Korekturami se někdejší ředitel Melantrichu živil až do svého zatčení 24. května 1951. Státní bezpečnost už od roku 1948 sledovala skupinu někdejších politiků agrární strany a zástupce katolické inteligence, kteří byli následně v roce 1952 zařazení do procesů s tzv. Zelenou internacionálou. Pro celkový kontext Fučíkova zajištění a odsouzení je však zapotřebí přiblížit celkový kontext.

Ačkoliv agrární strana nebyla oficiálně po roce 1945 obnovena, její někdejší politici si nadále drželi vliv. Hrstka se jich zařadila do stran Národní fronty, jiní prvorepublikoví agrárníci byli společensky významní skrze svou profesi či v konkrétním místě bydliště. Právě tito agrárníci tak pro komunistický režim tvořili společně s pravicovým křídlem strany lidové a katolickou inteligencí vnitřní politickou opozicí, proti které bylo zapotřebí zakročit. Komunisté se předně obávali, že by tato skupina mohla venkovské obyvatelstvo odrazovat vůči vstupu do JZD a podněcovat je k protistátní činnosti. Příslušníci StB již v roce 1948 započali se sledováním pravicových politiků a katolíků, až se v roce 1951 odhodlali k přímé akci.

Historik Petr Anev nazývá soud s Zelenou internacionálou jako „pravicovou obdobu procesu s Miladou Horákovou“. Osobnosti zde souzené byly obviněny, že ve spolupráci se Spojenými státy a předně tedy Mezinárodní selskou unií chystali v republice státní převrat, po kterém by vznikla federace Československa, Rakouska, Maďarska a Rumunska na bázi pravicového stavovského státu pod patronací Američanů. Předpokladem pro změnu státního zřízení měla pro souzené být válka mezi západními státy a Sovětským svazem. S údajnými „přisluhovači Zelené internacionály“ se v roce 1952 konaly tři soudní procesy - v Praze (23. až 26. dubna), Brně (2. až 4. července) a Ústí nad Labem (25. až 27. června). K trestu smrti byl v pražském procesu odsouzen středoškolský profesor Josef Kepka, k doživotí rodák z Mladoňovic a agrární politik Antonín Chloupek i jeho kolega Vlastimil Klíma, spisovatel Josef Kostohryz či k pětadvacetiletýému vězení například básník Václav Renč. Před soudním tribunálem v Brně se pak mezi patnácti odsouzenými objevila pro zdejší region dvě známá jména, Jan Zahradníček a probíraný Bedřich Fučík.

Vyražené zuby i nehnuté stání
Čistě však o postavě Fučíka. Poté, co byl 24. května 1951 zatčen, odvezla jej bezpečnost ihned do své výslechnovny v pražské Bartolomějské ulici. Odsud byl až počátkem října převezen na Pankrác a v červnu roku 1952 do Brna, kde posléze započal již zmíněný soud. Dle prokuratory měl být Fučík součástí okruhu katolických intelektuálu, kteří očekávali brzkou změnu státního systému a pro tyto účely chystali zrod nové Křesťansko-demokratické strany (KDS). Ta by se pak po převratu chopila moci ve státě.

Jak literární kritik uvedl, už z dob první republiky se znal s lidmi jako Kostohryz, Prokůpek, Renč, a ačkoliv mezi nimi v předválečné době „byla jakási řevnivost“, okupace je sblížila. Důležitým momentem se pak stal únor 1948, s kterým nesouhlasili. V této době se tak začali častěji stýkat a vedli akademické debaty. Právě zde se měla podle bezpečnosti zrodit myšlenka vzniku nové křesťanské strany. Společně měli také Fučík s Renčem sledovat jednání biskupů s československou vládou a případně kontaktovat církevní hodnostáře, zda by se taktéž nezapojili do jejich ilegální organizace. Dále pak Fučík údajně připravoval hospodářsko-politický program KDS. „Přiznávám, že jsem byl členem ilegální organizace, která měla za úkol vybudovat novou stranu, která by vyšla na veřejnost po případném zvratu poměrů v republice, a to na základě svobodných voleb pod patronací západních států, a když tato možnost nebyla uskutečněna, na základě války mezi západními státy a Sovětským svazem,“ byl Fučík donucen k přiznání a dále pokračoval: „Doznávám, že náš nový program znamenal návrat soukromého vlastnictví pro střední řemeslníky, hospodáře a menší podnikatele. Hledali jsme tak zvanou střední cestu mezi kapitálem a socialismem,“ pověděl ve své výpovědi 1. června 1951. Nutno dodat, že jako všechna doznání i Fučíkovo bylo činěno pod psychickým a fyzickým nátlakem.

O tom také vypovídá svědectví samotného Fučíka, jenž později podal stížnost na své vyšetřování. První výslechy v Bartolomějské ulici měly proběhnout relativně v poklidu, posléze ale nastoupil o něco mladší vyšetřovatel, který Fučíkovy výpovědi vědomě překrucoval a měnil. Ovšem do paměti vězněného se výrazně zapsal třetí výslech v červenci 1951. K němu byl předveden se zavázanýma očima a čtveřice vyšetřovatelů do něj vrážela, lila mu vodu za krk a na závěr jej donutila zůstat nehnutě stát na místě. Poté jej bezpečnost nepřetržitě vyslýchala tři týdny. Během této doby jej příslušníci StB byli do prsou tak, že následující roky měl na hrudi pocit angíny, a vyrazili mu dva zuby. „Ještě bych chtěl podotknout, že tento vyšetřující ještě před podepsáním závěrečného protokolu mně ukládal dělat dřepy. Při jedné příležitosti mě nutil zpívat sprostou písničku o mé manželce. Text této písničky si již nepamatuji. Utkvělo mně v paměti pouze slovo „COURA“. Když jsem to odmítal, musel jsem dělat dřepy,“ uvedl později ve své stížnosti Fučík. Vyšetřovatelé však později vše odmítli. Jak také jinak. Podle jejich poznatků měl Fučík zuby už dříve ve špatném stavu a ploché nohy, na což si také literát stěžoval, nebyly důsledkem nepřetržitého chození bez bot, ale běžnou záležitostí.

Po sérii výslechů a červencovém procesu v Brně roku 1952 si kdysi vyhlášený ředitel Melantrichu a Vyšehradu vyslechl trest odnětí svobody ve výši patnácti let.

Samizdatový autor
Propuštění se Fučík dočkal roku 1960 na základě amnestie prezidenta Antonína Novotného, sedm let na to byla dokonce jeho osoba rehabilitována. Ač byl nadále autorsky činný, v období normalizace byl nucen vydávat pod pseudonymy nebo pouze v prostředí samizdatu. Například v roce 1977 založil společně s Vladimírem Binarem samizdatovou edici Rukopisy VBF, která vydávala díla Jakuba Demla, Jana Čepa a Jana Zahradníčka. Do této doby také spadá postupné sepsání známých zastavení - Sedmero zastavení (1977), Osmero zastavení (1982) a konečné Čtrnáctero zastavení (1984) - věnující se pro Fučíka inspirativním autorům z rodného kraje. Doby, kdy by mohl opět svobodně vydávat, se už Fučík nedožil. Zemřel 2. července 1984, pochován je společně s manželkou Jitkou na vyšehradském hřbitově.

Při psaní článku byly čerpány informace z těchto zdrojů:

ANEV, Petr. 2012. Procesy s údajnými přisluhovači Zelené internacionály. Studie uveřejněná v časopise Paměť a dějiny 2012/04.
eBadatelna Archivu bezpečnostních složek: Bedřich Fučík - obnova trestného stíhání (A 8 i.j. 600)
eBadatelna Archivu bezpečnostních složek: Vyšetřovací spis Stb vedený proti Bedřichu Fučíkovi (V-2971 MV)
KORDASOVÁ, Veronika. 2012. Nakladatelství Aventinum a Melantrich v letech 1919-1938 - Komparace se zaměřením na literární produkci. Diplomová práce na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.
SAK, Robert. 2004. Život na vidrholci (Příběh Bedřicha Fučíka). Paseka.
Slovník české literatury - slovnikceskeliteratury.cz