Petr Herbrych

11. 06. 2025

Mediální prostor se na jaře tohoto roku zaplnil především osmdesátým výročím  konce druhé světové války. Rok 1945 se ale nenese pouze ve znamení radostného mávání rukou i vlajek, rozkvetlými šeříky a všudypřítomnými úsměvy za zvuku projíždějících vojenských konvojů. Brzy po konci války se společnost začala také zabývat jedním ožehavým tématem – nedávnou minulostí. Hledali se kolaboranti, vlastizrádci a viníci temných let. Zatímco v některých případech byla vina dotyčného zaručena, jinde mohlo obvinění z kolaborace posloužit k osobnímu či politickému prospěchu.

Koho trestat?
Až skončí válka, koho a jak bude třeba potrestat? Těmito otázkami se exilové ministerstvo spravedlnosti začalo zabývat již v roce 1942. Už v této době, kdy porážka nacismu stále byla v nedohlednu, si resort stanovil stěžejní body budoucích retribučních zákonů: obvinění budou souzeni mimořádnými soudy a na základě mimořádného práva, zákony budou mít zpětnou působnost, soudní tribunál bude složen z profesionálních soudců z povolání i soudců z lidu. Samozřejmě nechybělo to nejdůležitější, a to časové vymezení. Souzeni budou lidé, kteří se provinili proti ústavě, republice a jejím občanům v době od květnové mobilizace 1938 do konce války.

Finální dekret prezidenta republiky 16/1945 Sb. vstoupil v účinnost 9. července 1945 a pojednával „o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech‘‘. Dekret se časově vztahoval do tzv. období zvýšeného ohrožení republiky (21. květen 1938 až 31. prosinec 1946) a odkazoval na prvorepublikový zákon na ochranu republiky. Trestání tak byli ti, kteří ohrozili a zradili republiku nebo se dopustili násilí proti ústavním činitelům. Vedle toho se tu však objevily i nové zločiny. Namátkou účast v protistátních organizacích, propagace a obhajoba nacismu, násilí na člověku, vydírání, krádeže a také udavačství.

A jaké vyplývaly tresty z retribučních zákonů? Vedle trestů smrti a odnětí svobody v rozmezí od dvaceti let do doživotí nelze opomenout pozbytí občanské cti. Ta pro odsouzeného znamenala ztrátu veškerých vyznamenání, vojenských i akademických hodností, platů, ale také aktivního i pasivního volebního práva. Dále také například odsouzený nemohl být vlastníkem, vydavatelem nebo redaktorem tisku a ztratil též možnost veřejného vystupování. Nezapomnělo se ani na méně závažné činy. Ty potíral tzv. malý dekret č. 168/1945 Sb. a pachatelé byli trestáni kratším vězením, pokutou nebo veřejným pokáráním.

Mimořádné soudy zasedají
O potrestání provinilců ale rozhodoval nikoliv jeden ústřední soud. Prezidentský dekret č. 16/1945 zřizoval mimořádné lidové soudy ve čtyřiadvaceti krajských soudech, následující dekret 17/1945 zase pojednával o Národních soudech. Oba se zaměřovaly na potrestání výše uvedených provinění, zásadní rozdíl ale spočíval v konkretizaci obviněných. Před Národním soudem stanuli členové protektorátních vlád, dále pak členové Vlajky, Kuratoria pro výchovu mládeže, České ligy proti bolševismu, Svazu zemědělství a lesnictví, aktivističtí novináři a další společensky významné osobnosti. Další rozdíl spočíval například v jejich umístění. Mimořádné lidové soudy sídlily ve více městech a Národní soud v Praze na Pankráci.

Z nařízení tzv. Košické vlády byl  24. července 1945 zřízen Mimořádný lidový soud v Třebíči a ještě téhož dne Fierlingerův kabinet jmenoval personální složení soudu. Na post veřejného žalobce ministerstvo spravedlnosti uvedlo Antonína Mykisku, přednostou se stal třebíčský soudní rada Jaroslav Dreuschuch a jeho náměstkem Antonín Chlebeček. Mimo tyto oborové profesionály pak resort jmenoval celkem dvaatřicet soudců z lidu. „Z hlediska pohlaví byli v absolutní většině muži, neboť mezi jmenovanými soudci z lidu byla jen jedna žena Bohumila Šretrová, městská knihovnice z Jihlavy. Soudci z lidu byli vybírání nejen z Jihlavy a Třebíče, i když z těchto dvou měst pocházelo dvacet jmenovaných soudců, ale i z menších měst (Velké Meziříčí, Telč, Dačice, Želetava)… Z profesního kritéria zastupovali soudci z lidu celou škálu profesí. Byl tu advokát, učitel, lékárník, obchodník, úředníci, řemeslníci a dělníci, kteří byli v této skupině nejvíce zastoupeni,‘‘ přiblížil složení Zdeněk Hanák ve své práci o Mimořádném lidovém soudu v Jihlavě. Mezi soudci z lidu se nacházela i známá jména, například advokát Ladislav Hobza, účastník druhého odboje Zdeněk Kornblüh či dokonce Antonín Kalina, zachránce židovských dětí.

Co se týče působnosti MLS v Třebíči, tak ta se zprvu dotýkala oblastí Třebíče, Moravských Budějovic, Jihlavy, Náměště nad Oslavou, Hrotovic, Jemnice, Dačic, Jindřichova Hradce, Velkého Meziříčí, Polné, Přibyslavi, Štok, Telče a Třeště. Ovšem na podzim 1945 nastaly v organizační struktuře drobné změny. Sídlo soudu se přesunulo z Třebíče do Jihlavy a částečně se též proměnil územní obvod působnosti. S přesunem soudu ale nutno dodat, že soudní senát mohl v případě potřeby zasedat v kterémkoliv místě daného obvodu. I tak proto až do roku 1948 probíhaly v budově dnešního Okresního soudu v Třebíči nadále jednání.

Československo bez hlavních tváří kolaborace
Pojďme však ještě krátce k druhému typu retribučního soudu, a to tomu Národnímu. Zde se do kontextu hodí zmínit, že se Československo oproti jiným evropským státům potýkalo se situací o něco složitější. Tedy spíše jen české země, Slovensko zase tolik ne. Zatímco jinde mohly stanout před soudem opravdu hvězdné tváře kolaborace, v našem prostředí takovéto osobnosti chyběly. Přece jen ve Finsku stanul před soudem Vidkuun Quisling, ve Francii byl souzen generál Philippe Pétain a na Slovensku zase Jozef Tiso. U nás podobná persona chyběla. Protektorátní prezident Emil Hácha zemřel 27. června 1945, přední kolaborant Emanuel Moravec spáchal sebevraždu již 5. května. Kdo se pak dále nabízel? Nepříliš úspěšní činovníci Národní obce fašistické, aktivističtí novináři, úředníci? To se zdálo málo. U českých retribucí tak chyběly hlavní, a především pro veřejnost známé tváře. Jimi se následně stali hlavně představitelé protektorátní vlády, mezi nimi i třebíčský rodák Jan Syrový.

Případ jednookého generála v ústraní
Značné mediální pozornosti, ovšem v tom negativním světle, tak neunikl ani dříve uznávaný hrdina první světové války a pozdější předseda vlády. Ačkoliv dobu protektorátu strávil generál Syrový v ústraní ve své vile v Dobřichovicích, již 14. května 1945 byl právě zde zatčen. Po vyšetřování  činů Syrového na podzim 1938 a v březnu 1939 čítala finální obžaloba celkem sto tři stran. Samotný soudní proces s představiteli protektorátní vlády započal 30. ledna 1947 a společně s jednookým generálem zde stanuli Rudolf Beran, Jiří Havelka, Otakar Fischer a Josef Černý. Jak dokládá samotná reflexe tehdejšího tisku, Syrový byl v tomto procesu mužem číslo dva. Hlavní záře reflektorů mířily především na předsedu agrárníků a bývalého premiéra Rudolfa Berana. I tak byl ale Syrový označován za zrádce, vinou fotografie s Adolfem Hitlerem také za kolaboranta. Ještě než vůbec vynesl soud svůj rozsudek, zanechal tento proces šrámy na pověsti Syrového, které se podařilo částečně uhladit až v posledních letech.

Ačkoliv komunisté v této době nebyli plně u moci, jurisdikce již byla v jejich vleku. Například náměstkem prokurátora procesu byl jistý Josef Urválek, později nechvalně známý z procesu s Miladou Horákovou. Národní prokurátor tak sice navrhl Beranovi se Syrovým nejvyšší trest, což ostatně žádali též komunisté, 21. dubna 1947 si Syrový ale vyslechl trest odnětí svobody ve výši dvaceti let. S vyřčeným rozsudkem se KSČ příliš nespokojila. Kupříkladu už v červnu 1947 spustilo Rudé právo kampaň, v níž se veřejnosti tázalo, zda jsou odsouzení ve vězení nebo na rekreaci.

Krajina? Vytáhneme jeho věznění!
Po válce se také objevily případy, kdy záměrné pootočení minulosti posloužilo jako pomyslná zbraň vůči politickému protivníkovi. Obvinit člověka z kolaborace totiž nepřinášelo jen možnost žaláře, ale také ztrátu popularity a důvěry. Zářným příkladem jsou obvinění vznesená ze strany komunistů proti generálnímu tajemníkovi národně socialistické strany, poslanci a rodáku ze Slavic Vladimíru Krajinovi. Původní profesí botanik se za nacistické okupace zapojil do odbojových organizací Politické ústředí a Ústřední vedení odboje domácího. Krajinovým posláním zde bylo udržování kontaktů mezi domácím a zahraničním odbojem a zprvu také organizace protiněmeckých akcí. Když se v říjnu 1942 ujal moci v protektorátu Reinhard Heydrich a rozmetal domácí odboj, jako jednomu z mála se nepodařilo skončit v rukou gestapa právě Krajinovi. K jeho zajištění došlo až v lednu 1943. Ve vězení se hrdinnému botanikovi dostalo zvláštního zacházení a stal se osobním vězněm Karla Hermanna Franka. Na Krajinovu osobu se nacisté snažili pochytat další členy odboje, kdy jej kupříkladu nechal projít po Praze a na základě známostí měli vytipované další podezřelé osoby. Další využití spatřovali Němci v negativní kampani vůči exilovým politikům či na konci války během vyjednávání. Zamýšlené plány se zrealizovat nepodařilo. Osobní Frankův vězeň ale pod psychickým náporem prozradil gestapu šifrovací klíč. Ač se jednalo o starý z roku 1941, na jeho základě se přece jen povedlo Němcům nějaké zprávy dešifrovat.

Právě tuto část Krajinova života si upravili k obrazu svému po válce k moci se deroucí komunisté. Dle jejich obvinění měl být Krajina, jehož autorita a prestiž za třetí republiky stoupala, vědomým konfidentem gestapa. Tvrzení mělo prokázat zfalšované svědectví v trestním spisu K. H. Franka. Jediným cílem bylo postavit čelního představitele národních socialistů před Národní soud a zdiskreditovat jeho i samotnou stranu. Že se jedná o podvrh, následně před soudem potvrdil také Frank. Obvinění z kolaborace se tak podařilo setřást, políčeno však měli komunisté na Krajinu nadále. Což se také ostatně naplno projevilo v letech 1947 a 1948.

Dehonestace katolíků
Katolická církev to vůbec po čas 20. století neměla jednoduché. Po vzniku republiky se na ni hledělo skrze těsné sepjetí s rakouským mocnářstvím a volalo se po radikálním rozloučení státu s církví. Když se pak moci ujali komunisté, nastalo pronásledování církevních představitelů. S tím také souvisí, že velmi často byli kněží a katolická inteligence konfrontováni s jejich činností za okupace. Za vinu jim byla dávána liknavost v protinacistickém odboji, kolikrát dokonce i možná kolaborace, sympatie s nacistickým zřízením a obohacování se.

Poslední případ se týká kupříkladu uhřínovského kněze, básníka a rodáka z Mastníku Jana Dokulila. Ten se za války zapsal do historie neskonalým hrdinstvím, kdy před gestapem ukrýval příbuzné Ludvíka Svobody i výsadkáře Jana Kubiše. Po svém ustanovení v Uhřínově roku 1940 se také P. Dokulil rozhodl postavit novou faru a tato pracovní příležitost uchránila mnohé dělníky od nastoupení do nucených prací v Německu. Nicméně nová fara také vzbudila nelibost. Například se objevili takoví, kteří knězi vyčítali postavení nové fary zrovna během války.

Je-li řeč o kněžích a katolicky orientovaných literátech, nelze zde opomenout poválečný osud Jakuba Demla. Rozruch vzbudily po osvobození Demlovy texty z konce 30. let a doby protektorátu, které jsou silně konzervativní a antisemitské. Ne však pronacistické. Po válce byl na základě těchto textů básník obviněn z kolaborace a souzen. Nejprve na základě malého dekretu, který se zabýval méně závažnými činy, posléze se na Demla uplatnil i velký dekret a stanul před mimořádným lidovým soudem. Nakonec však byla prokázána nevina kněze a absolventa třebíčského gymnázia. Jistou roli zde také sehrálo angažování Vítězslava Nezvala v Demlův prospěch. Podobný případ se týká též Jana Zahradníčka. Hluboce věřící básník se v době Mnichova, podobně jako jiní, také se sentimentem ohlížel za monarchií a za opuštění od křesťanských tradic nešetřil kritikou prvorepublikové uspořádání. Kupříkladu kvůli textu Pláč koruny svatováclavské jej mnozí po válce označovali za klerofašistu i reakcionáře. Hrdinské skutky, kdy se se zmíněným P. Dokulilem podílel na ukrývání rodiny Ludvíka Svoboda, hovoří o pravém opaku.

Sousedské pomluvy před soudem
Národní očista však neprobíhala pouze v soudních síních a na stránkách novin, ale také v malých městech a obcích. Při brouzdání kronikami či jinými prameny lze nalézt mnoho svědectví z května a června 1945, kdy radost z osvobození mnohdy přebil strach, nejistota a obavy z budoucnosti. Členové revolučních Místních národních výborů vydávali svým spoluobčanům potvrzení o národní spolehlivosti, kterým se dokládala jejich činnost v protektorátu. Ne každý však tento důležitý doklad získal. Mnohdy zde bohužel nehrála roli spravedlnost, ale i sousedské křivdy z dřívějška. K mimořádným lidovým soudům mířila často až nesmyslná trestní oznámení, jejichž důvodem byly vzájemné nesympatie a letité spory. Retribuce se pak mohly stát naprosto jednoduchou zástěrkou.

Při psaní článku byly čerpány informace z těchto zdrojů:
Dekrety prezidenta republiky č. 16, 17 a 138/1945.
DRÁBEK, Jan. 2016. Dva životy Vladimíra Krajiny. Toužimský & Moravec.
KUKLÍK, Jan. 2011. Dějiny československého práva 1945-1989. Academia
Literární stránka Jakuba Demla: deml.cz 
HANÁK, Zdeněk. 2019. Předsedové senátů Mimořádného lidového soudu v Jihlavě (Třebíči)
a jejich role v retribučním procesu (1945-1947). Diplomová práce na Filozofické fakultě
Univerzity Karlovy v Praze.
PÍČ, Radek. 2014. Retribuční soudnictví po druhé světové válce. Bakalářská práce
na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.
ROKOSKÝ, Jaroslav a STRAKA, Karel a CHRÁST, Radim, 2023. Armádní generál Jan
Syrový: jeden velký český osud. Polnička: Tváře
ŠIKOVÁ, Kristýna. 2017. Trest smrti a Mimořádný lidový soud v Jihlavě 1945-1948.
Bakalářská diplomová práce na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.
Totalita.cz 
Ústav pro studium totalitních režimů: ustr.cz