Na konci května se odbojová parta kolem prapodivného dobrodruha Ladislava Malého a zkušeného partyzána Antonína Plichty rozrostla o Antonína Mitysku z Horního Újezdu. Po měsíci hledání nových kompliců tak mohl Malý opět naplno rozjet domnělou odbojovou činnost. A zastrašovací akce vůči komunistickým funkcionářům na sebe nenechaly dlouho čekat, již na začátku června byly se zbraní v ruce konfrontováni činovníci KSČ z Cidliny. Vedle rozšiřování výhružných dopisů ale zanedlouho také došlo k zapálení stohu v Mikulovicích se škodou více než milion korun a červen pak uzavřela poměrně komická etuda v Horním Újezdu. Zde opět zazněly výstřely. postřelen však byl naštěstí pouze čuník z hospodářství Jaroslava Krůly. Salba s tragickým koncem přišla až zkraje dalšího měsíce. Červen 1951, který je dnešním tématem měsíčního seriálu o turbulentním dění před pětasedmdesáti lety, je tak samotnou předzvěstí babické tragédie.
Velkolepé plány na státní převrat
V osobách dvou Antonínů Plichty a Mitysky získal údajný agent CIC dlouho hledané a předně i schopné komplice. Ač se odbojovou skupinu nepodařilo dále rozšířit o Mityskovy známé, mladé hochy Jana Pánka, Františka Berku a Františka Brabence, podařilo se tříčlennou skupinu alespoň díky poslednímu jmenovanému vyzbrojit. Tím se tak mohly realizovat plány, které se mnohdy až nahodile rodily v Malého hlavě. Jak ale věřili lidé na něj napojení, na konci celého dění mělo dojít ke státnímu převratu. Zkrátka Malý uměl bravurně sdělit to, co jeho protikomunisticky naladěné okolí chtělo slyšet.
Sama bezpečnost také náladu v červnu popsala tak, že se v odbojové skupině plánovalo i společenské uspořádání po státním převratu. „V této době u něho (Pánka - pozn. autora) plánují teroristické provádění politického zvratu v ČSR a hovoří zde o možnosti získání potřebných zbraní k tomuto účelu. Dále se zde projednává i rozdělení důležitých funkcí v moravskobudějovickém okrese, kde Malý měl po uskutečněném politickém zvratu v ČSR přejít k vojsku ve funkci vyššího důstojníka, kdy Plichta počítal s funkcí hejtmana, zatímco Pánek měl být jmenován starostou obce Popovice,“ stálo později v žalobě. Ovšem tato tvrzení je zapotřebí brát s pořádnou rezervou. Tak jako když své ideové odpůrce na dalších řádcích prokuratura charakterizovala jako povaleče, městské flákače a zhýčkané hejsky.
Od Stehlíků do jetelového pole
Tříčlenná skupina se zprvu na počátku června stále ukrývala v domě Ludvíka Stehlíka z Cidliny, kde již po svém útěku našel zázemí Plichta starší. Avšak s postupem týdnů bylo zapotřebí změnit skrýš. Nejen z „taktických důvodů“ partyzánů, ale také kvůli rostoucí nedůvěře ze strany Stehlíka k Malému. Jak ve své publikaci napsal také pravnuk cidlinského varhaníka historik Michal Stehlík, v domě poněkud „zhoustla atmosféra“. Kapitán, leč otec od rodiny, totiž dělal návrhy Stehlíkově dceři Ludmile. Na začátku června tak pro skupinu nastalo četné střídání adres. Nový úkryt nejprve našli u Josefa Vorlíčka ve Vacenovicích, následně jim pomohli sedláci Nedvěd v Loukovicích a Alois Roupec z Bolíkovic. Stěžejní ale pro ně byla pomoc bohatého sedláka z Lažan, jistého Karla Vodičky. Ten také pomohl odbojářům vybudovat úkryt v jeho jetelovém poli, kde vykopanou díru s dřevěným bedněním maskovala na ní navezená kupa hnoje.
Nesmyslná akce v Cidlině
Trojice mužů ale ke Stehlíkům nadále sem tam zavítala, například na rozhovory s farářem Václavem Drbolou. A právě do této malé obce vcelku nepochopitelně 14. června směřovala jedna z větších akcí Malého. Měsíc a půl po přepadení v Heralticích tentokrát zaměřil pozornost na funkcionáře z Cidliny. Nejednalo se však o dopředu naplánovanou akci. Jak později vypověděl Mityska, cestou do Lesonic zničehonic Malému v hlavě vyvstal nápad, že by se měli vrátit zpět do Cidliny. Jeho slovy, aby to tam „vybílili“.
Krátce po půlnoci se tak Malý s Mityskou vydali se zbraněmi do bydliště jejich přechovávatele Stehlíka. Jelikož ale nevěděli, kde zdejší komunisté bydlí, pátrali po nich dům po domu. Až u pátého stavení získali adresu zemědělce a předsedy místní organizace KSČ Josefa Janouška. Jeho podrobili výslechu, k vyhledávaným stranickým dokumentům se ale nedostali. V nuceném doprovodu Janouškova devatenáctiletého syna se tak vydali dál. Další zastávka nastala u předsedy MNV Františka Píši, v jeho případě ale neskončilo pouze u slovních výhrůžek. Nečekaná návštěva si vyžádala Píšovy zbraně a naspořených 30 tisíc, následně je předseda musel taktéž doprovodit k dalšímu domu. Po cestě byl ale, podobně jako tenkrát heraltický Bohdálek, bit a dokonce i postřelen do ramene. Otázkou však zůstává, kdo tehdy zmáčkl spoušť. Zatímco dle Mityskovy výpovědi se tímto chlubil Malý, sám napadený Píša ale coby střelce označil hornoújezdského zemědělce. Touto potulkou na sebe dvojice odbojářů ještě navázala Josefa Lásku, až došli k učiteli Františku Žampovi. Zde se již Malý konečně dočkal členských legitimací KSČ, které si před přítomnými prohlížel. Aby dal všem přítomným okázale najevo, s kým si to po údajném převratu vyřídí. Navíc u Žampy sbalil s sebou též gramofon, který ale vzápětí rozbil. Po této sérii cidlinských přepadení se pak s Mityskou vydal schovat k Roupcům do nedalekých Bolíkovic.
Jak je patrné z výše představeného průběhu, Malý byl opět náležitě posilněn alkoholem. To navíc dokládá také jakékoliv uvažování nad důsledky této akce, které představil historik Stehlík: „Z hlediska bezpečnostního rizika šlo v případě útoku v Cidlině v konečném důsledku o velmi nepromyšlenou akci - vždyť se všichni tři dlouhodobě skrývali u Stehlíka právě v Cidlině a bylo zjevné, že reakcí na podobnou akci budou domovní prohlídky a poměrně masivní zásah bezpečnosti.“
Proč, když se stará jen o drůbež?
Tak jako dubnová přepadení v Heralticích přinutila StB k rozsáhlé zatýkací akci, podobně tomu bylo též po incidentu v Cidlině. Bezpečnost dne 16. června zatkla Ladislava Brabence, který skupinu počátkem měsíce zaopatřil zbraněmi. K němu strážce zákona přivedlo oznámení Brabencova blízkého, taktéž člena formující se ilegální organizace Vladimíra Matyáše, který už nevydržel uchovávat tuto informaci v utajení. A díky výpovědi již zatčeného moravskobudějovického děkana Josefa Opletala, spojeného se skupinou kolem Gustava Smetany, se StB dostala ke jménu kněze Drboly.
Rodák z jihomoravských Staroviček se s Malým poprvé setkal v polovině května a společně s ním a Plichtou zůstával nadále skrze Stehlíka v kontaktu. Nicméně postupem času přestával P. Drbola údajnému agentu důvěřovat. Týdny ubíhaly a vyzpovídání arcibiskupa Josefa Berana nadále neproběhlo. Navíc zdejší věřící už měli zkušenost se zatčením P. Jana Buly. V této vyostřené atmosféře také babického faráře varovali jaroměřičtí duchovní Jan Podveský a Josef Valerián, aby veškeré kontakty s Malým utnul. Pozdě. Druhého dne po zatčení Brabence, tedy 17. června, přijeli pánové od bezpečnosti také na faru do Babic. Proč se tomu děje, nikdo pořádně nechápal. Kupříkladu dle řídícího učitele z Babic Tomáše Kuchtíka přece farář „nemá žádné styky a baví se jenom obsluhou drůbeže.“
Přesun k již třetímu knězi
Během pouhého měsíce a půl skončili ve vězení dva kněží, a na konci června byl tak Malý nucen se svými druhy hledat novou kontaktní adresu. Tu také nalezl na faře v Horním Újezdu, kam je přivedl zdejší rodák Mityska. Právě on se na kněze Pařila obrátil 24. června dopisem a farář se bezprostředně s odbojáři setkal. I přes varování duchovních Podveského a Valeriána, které obdržel obdobně jako kněží z Rokytnice a Babic. Samozvanou návštěvu P. Pařil společně s farní hospodyní Helenou Nestrojilovou v noci 24. června přivítal, k čemuž se prokuratura posléze vrátila těmito slovy: „Když ke konci června téhož roku navštívil faráře Pařila na jeho faře neznámý muž a předal mu dopis od ukrývajícího se Mitysky, ve kterém jej žádal o poskytnutí dalšího úkrytu pro něj a jeho společníky, připravila Nestrojilová s farářem Pařilem srdečné přivítání a pohoštění teroristů.“ Jen pro dokreslení, onu hospodyni tu na dalších řádcích líčí ostrou proticírkevní rétorikou: „zakrývajíc se rouškou nábožensky ctnostně založené ženy, kterou však odhodila příchodem teroristy a vraha Malého…“
Co však farář Pařil nelibě nesel, bylo, že onen neznámý muž je ozbrojen. A nejen to. „Při rozhovoru jsem kapitánovi vytýkal, že jen jeho vinou se stalo, že v Babicích byl zatčen farář Drbola a v Rokytnici farář Bula. Kapitán se proti mým slovům kategoricky ohradil a tvrdil, že jeho vinou se žádný do kriminálu nedostal,“ pověděl při výslechu sám P. Pařil. Ten také vytušil, že je po všech těch událostech sledován, a to na základě sležené trávy a polámaných keřů okolo fary.
I přesto se zde skupina zdržela necelé tři dny. Do Horního Újezdu ale zamířila nejen s žádostí o úkryt. Už P. Drbolu se Malý tázal, zda směrem z fary nevede tajná chodba na hrad Sádek, kde by mohli ukrýt zbraně a další členy odbojové skupiny. Téma podzemních chodeb se objevilo také na návštěvě u P. Pařila. A Malý rozhodně netroškařil, údajně plánoval na faře ukrýt až 100 vojáků. Samozřejmě ale že nic takového pod Újezdem ani Babicemi nevede. Dále se muži v ilegalitě tázali, zda by bylo možné použít farní psací stroj ke tvorbě varovných protikomunistických letáků, kněz Pařil jej odmítl propůjčit. Vzhledem k častému používání by byl původ textu snadno rozeznatelný. Hornoújezdská fara se ale 26. června stala místem dlouho očekávaného setkání uprchlého Antonína Plichty a jeho ženy Ludmily.
Dým vanoucí z Mikulovic
Po opětovném setkání rodiny Plichtovy se výprava ve složení Malý, Mityska a Plichta vydala s dvacetilitrovou konví směrem do sousedních Mikulovic. Konev však nebyla plná mléka, nýbrž benzinu. Dalším cílem odbojové aktivity se totiž stala stodola třebíčského JZD s naskladněnou slámou. „Před odchodem jsem dal Malému, Mityskovi a Plichtovi růženec s tím, aby se mohli modlit k Bohu, aby je tento ochraňoval od zlého. Tímto jsem měl na mysli, aby jejich duše zůstala před Bohem čistá a neutrpěla újmy, aby je bůh ochránil od nebezpečí života,“ sdělil kněz o pár dnů později vyšetřovatelům StB. Poté se již na Pařilovu faru nevrátili, i tak ale tato necelé tři dny dlouhá návštěva stála P. Pařila život.
Když Malý s Mityskou dorazili ke stodole u Mikulovic a zjistili, že není střežený, zavolali k ní Plichtu v závěsu. „Podle jejich pozdějšího vypravování jsem zjistil, že po žebříku vylezl nahoru Mityska, polil slámu benzinem, zatímco Malý dole zapaloval. Poté jsme se všichni vzdálili od stodoly a ta již vbrzku začala hořet plamenem,“ vypověděl o pár týdnů později Plichta starší. Z širokého okolí tak byl vidět mohutný požár směrem z Mikulovic, jak je také vykresleno, či spíše zkresleno v propagandistickém seriálu Třicet případů majora Zemana. Požár více než 1,7 tun slámy si vyžádal škodu přes milion tehdejších korun.
Komičnost v Újezdě a velké plány v Šebkovicích
Zatímco hasiči krotili velký požár u Mikulovic, trojice mužů strávila celý následující den ve svém lažanském úkrytu pod kupou hnoje. Sem také Plichta starší na konci měsíce ukryl manželku a dceru, zatímco odhodlaní synové Antonín a Stanislav se připojili k odbojové skupině. Červen však parta kolem Malého uzavřela až poměrně absurdní etudou. Za účelem obstarat si nějakou obživu se rozhodla skupina ukrást prase tajemníku KSČ Jaroslavu Krůlovi z Horního Újezdu. Ač na něj Malý s Mityskou ze samopalu vypálili, vepříka se jim zabít a odnést nepodařilo. Naopak je vyrušil jiný výstřel, a tak utekli bez uloveného masa.
Červnová přepadení v Cidlině, zapálení mikulovického stohu nebo až komická krádež prasete v Horním Újezdu však měla být pouhou průpravou k větším činům. Kapitán Láďa pomýšlel na velkou akci v Šebkovicích, kterou by se pomstil za perzekuci jeho druha Antonína Plichty a celé rodiny. K ní však nedošlo. Teplého večera 2. července totiž Malý s Mityskou překročili práh školy v Babicích a celý příběh první poloviny roku 1951 doznal tragického vyústění.
