Partneři zpravodajství

Yashica Events

ROXY Club Třebíč

Bowling U Kmotra

Aquapark Laguna

Chci se stát partnerem

Jan Uher

před 5 hodinami

Možná všichni máme v živé paměti dvě návštěvy korejských studentů, které proběhly v rámci připravované výstavby jaderné elektrárny. Zatímco v listopadu se jednalo pouze o oddělené bloky korejské i české kultury, v červnu už mladí umělci předvedli společné představení. Jihokorejští studenti a žáci ZUŠ Třebíč nacvičili několik společných hudebních i tanečních skladeb a úspěch byl obrovský. Právě během tohoto představení byla podepsána dohoda o další kulturní spolupráci mezi městem Gyeongju, městem Třebíč, společností KHNP a ZUŠ Třebíč. Ta byla společností KHNP pozvaná na týdenní pobyt do Jižní Koreje.

Žáci během pobytu vystupovali na několika koncertech, poznávali tamní tradice i moderní kulturu a díky vlastnímu programu představili korejskému publiku české lidové písně, tanec i výtvarné umění. Jak však viděli Koreu samotní žáci? Povídat si s námi přišlo všech devět žáků: Adam Bouček, Ella Jedličková, Ema Krausová, Bára Kulhánková, Markéta Matějková, Lucie Polanecká, Lucie Makovická, Jonáš Tankó a Veronika Velková. Pedagogický doprovod ve složení Eva Vaňková, Jakub Noha, Marika Indrová se držel skromně zpátky a nechal prostor svým svěřencům.

Podle jakého klíče jste byli vybíráni?
Především tak, abychom zvládli reprezentovat všechny umělecké obory naší ZUŠky. Takže tři za taneční obor, tři za výtvarný obor a tři za hudební obor. Literárně-dramatický obor jsme zastupovali já s Markétou, jako zpěvačka jela Lucka.
Měli jsme tedy zpěv, dva nástroje, výtvarníci pomáhali s workshopy, ale všichni se zapojili i do vystoupení Louka široká a hráli na rytmické nástroje.

Kdo zájezd platil a byl nějaký podíl na vašich bedrech?
Valnou část pobytu v Koreji platila korejská strana, cestu na letiště do Prahy hradila naše škola. My jsme si platili jen suvenýry a dárky domů. Ale i na to jsme vlastně dostali nějaký příspěvek. Když jsme šli na vycházku s programem, dostali jsme v obálce kapesné.

S jakými očekáváními jste do Koreje odjížděli?
Byli jsme trošku ve stresu. Přece jen je to úplně jiná část světa, jiné zvyky, jiná kultura… Ale zároveň jsme měli i klid, protože když byli Korejci u nás, působili zodpovědně a ochotně všechno řešili. Věřili jsme tedy, že se o nás dobře postarají i u sebe doma. Navíc s námi jeli tři pedagogové, kterým naprosto věříme. Takže smíšené pocity s velkým očekáváním.

Cítili jste se jako reprezentanti ZUŠky, Třebíče, anebo dokonce celé republiky?
Myslím, že všechno dohromady. Samozřejmě jsme zastupovali ZUŠku, ale možná, že jsme se nakonec opravdu cítili hlavně jako vyslanci České republiky. Evropanů tam totiž moc nebylo. Cítili jsme tu odpovědnost: nejsme tu sami za sebe, ale reprezentujeme!

Potkali jste se tam se „starými známými“, nebo na vás čekaly nové tváře?
Hlavní organizátory jsme znali. Ale ze studentů jsme si pamatovali zlomek. Možná, tak pět z čtyřiceti. Když byli u nás, měli jsme všichni hodně nabitý program, takže jsme se moc neseznamovali. Některé jsme si pamatovali z výtvarných workshopů.

Ale protože jich bylo kolem padesáti, nešlo se seznámit se všemi. Byli rozdělení do skupinek, se kterými jsme trávili různě času. S některými jsme se potkávali víc, s jinými vůbec.

První den jste měli v programu seznamovací aktivity. Liší se ty korejské od našich?
Moc ne. Žádné v podstatě neproběhly. Řekli jsme si jména, co děláme, pak jsme pokračovali dalším programem. Bavili jsme se o tom, co víme o Koreji: tradice, zvyky, jídlo… a Korejci zase o Česku. Nebyly to typické seznamovačky. Mně přišlo, že k opravdovému poznání došlo až později, když jsme chodili po skupinkách po Gyeongju. Korejští studenti nás brali do obchodů, ukazovali, co je dobré koupit, kde třeba mají dobré sušenky, a povídali jsme si při tom. To bylo mnohem přirozenější.

Jak to bylo s komunikací? Potřebovali jste tlumočníky, nebo jste si vystačili s angličtinou a „internacionální pantomimou“?
Došlo na všechno. Angličtinu moc dobrou nemají, protože jejich dalšími jazyky jsou především japonština a čínština. Občas, když rozhovor vázl, strčili nám před oči překladač s napsanou větou. Bylo to docela vtipné. Hodně záleželo na tom, s kým jsme se bavili. Měli jsme ale k ruce tým koreanistek, které hodně pomáhaly. Potřeba byly hlavně na workshopech. Se studenty vybranými do programu se dalo angličtinou domluvit, ale u workshopů, kam přišly i menší děti, by to už bez koreanistek vůbec nešlo.

Jaká jste měli vystoupení?
Měli jsme tři vystoupení a na každém jiné publikum. Poprvé to byly hlavně děti z orchestru, pak veřejnost a nakonec to byli i zástupci firmy KHNP. Publikum tedy bylo hodně různorodé.

Jak na vás reagovali?
Prvním publikem byly děti z orchestru. Byly dost stydlivé a málo živé. Asi cítily podobný tlak jako my – že reprezentují. Takže se moc neprojevovaly. Workshopy byly místy dost obtížné, třeba když děti, které hrají na nástroje, měly tančit lidovky. Ale u dalšího vystoupení, kdy přišli i rodiče, už byla atmosféra mnohem uvolněnější a živější.

Máte nějaký silný zážitek z reakcí publika?
Ano, po jednom vystoupení se k nám nahrnuly děti, chtěly se fotit, a dokonce jsme rozdávali podpisy na dřevěné desky, které tam zbyly po exhibici taekwonda. Připadali jsme si jako celebrity.

Nejsilnější moment však byl, když za námi přiběhla holčička a nadšeně vykřikla, že je naše největší fanynka. Že do této chvíle ani nevěděla, že Česko existuje, ale teď ho miluje! To bylo krásné.

Jak na vás působily děti z orchestru?
Postupně byly víc a víc v pohodě. Největší fuška byla dostat z nich úsměv. Když se ale usmáli, bylo v něm úplně všechno. Myslím, že v tom hrál roli dril. Mají v sobě hodně zdvořilosti a drží si odstup. První den vlastně nevěděly, co si k nám mohou dovolit, na kolik se mohou uvolnit. Tam byl velký rozdíl oproti českým dětem, které jsou temperamentnější.

V čem byl ten kontrast největší?
Třeba v tanci. U nás tanečník ukazuje dílo sám sebou. Oni byli zdrženlivější, nechtěli se ani moc dotýkat, třeba holka s klukem vůbec. V našich lidovkách je to běžné, ale jim to bylo nepříjemné. Třeba zaháknout se do sebe při tanci lokty, to bylo úplně nepředstavitelné. Jejich tance jsou víc sólové. Ale když jsme je viděli „mimo scénu“ a když si mysleli, že je nikdo nepozoruje, byli najednou uvolněnější, veselí, dováděli. Ale jakmile měli vystupovat, drželi si tvář a disciplínu.

Když jsme třeba sledovali jejich orchestr, opravdu jsme koukali. Ty děti hrály soustředěně, perfektně, s obrovskou disciplínou. Bylo jasné, že v sobě mají velký dril od učitelů.

Jak na vás zapůsobila korejská architektura a památky?
Bylo to specifické. Chrámy byly plné turistů, ale průvodci o nich mluvili s velkou hrdostí a sebevědomím. Bylo vidět, že to nevnímají jako atrakci typu Disneyland, ale jako součást své historie. Třeba v Gyeongju nám ukazovali palác, daly se procházet jen jeho určité části. Většina prostor byla ohrazena páskami, aby se památka neničila. Bylo cítit, že na tradice kladou velký důraz, možná ještě víc než my v Česku.

Takže mají velkou úctu ke své historii?
Rozhodně. Bylo to vidět i na tradičních nástrojích – holky na nich cvičily neustále, bylo to až úmorné. Ale je v tom povinnost – neudělat ostudu, ukázat, že si své tradice váží.

S jakými pocity jste odjížděli z Koreje? Splnilo to vaše očekávání?
Byl to rozhodně pocit štěstí, že jsme tam vůbec mohli být. Na letišti a pak v letadle jsme přemýšleli, jak si zase zvykneme na Česko, co si odtud odnášíme, jak se budeme dívat na věci, které se nám zdály samozřejmé, ale teď si jich najednou budeme považovat.

Odjížděli jsme plni dojmů a pocitů, smutní, že už to končí, protože jsme si to strašně užili. Bylo to náročné, ale skvělé. Zároveň jsme se ale samozřejmě těšili domů na rodiče, sourozence, kamarády… na život tady.

Co vám tam chybělo, co vám nesedlo?
Počasí. Bylo pro nás dost náročné, a to nám určitě chybět nebude. Ale jinak jsme si strašně užívali tréninky, kultura byla nádherná a lidé nesmírně příjemní. Doufáme, že se tam ještě někdy podíváme.

Splnila Korea vaše očekávání?
Určitě, dokonce ještě víc, než jsme čekali. Když jsme se bavili s Korejci, kteří program organizovali, několikrát říkali, že se báli, jestli budeme spokojeni. Rozhodně udělali maximum. I když jsme měli povinný program a zkoušky, stejně jsme měli dost prostoru poznat jejich zemi.

S jakými pocity jste se vraceli domů?
Bylo to krásné. Člověk si uvědomí, že máme i my v Česku vlastní kulturu, kterou můžeme ukazovat. Přijel jsem domů plný dojmů. Ve škole se nás všichni ptali, jaké to bylo, a my jim mohli říct, že lidé v Koreji byli fajn a program neuvěřitelný. Při posledním večeru se někteří rozplakali, když jsme se loučili. To nás hodně dojalo.

Ten stres a dril, který tam mají, by byl na nás ale trochu moc.

Co vám dalo setkání s Korejci osobně?
Bylo úžasné, že jsme mohli poznat Koreu jejich očima, ne jako turisté. Oni nás vzali na místa, kam sami chodí, do restaurací, které mají rádi, a vyprávěli nám o tom. To je zkušenost, kterou vám žádný průvodce nenahradí. A také nás potěšilo, jak dobře fungovala naše skupina – i když jsme se předtím skoro neznali, sedli jsme si, naladili se na sebe a všechno šlo přirozeně.

Jak jste se cítili po návratu?
Na letišti v Praze jsme cítili obrovskou únavu, ale takovou tu šťastnou. Věděli jsme, že to stálo za to. Bylo to náročné – dlouhé večery, brzká vstávání, generálky, ale stálo to za to.
Byla to velká zkouška, ale skvělá.