Přelom letních měsíců června a července kalendářně spojuje dvě poněkud smutné historické událostí. Zatímco 27. červen, den popravy Milady Horákové, je ukotven v naší legislativě coby Den památky obětí komunistického režimu, datum 2. července spojené se střelbou v Babicích je zase vytesáno v historické paměti jihozápadní Moravy. A to doslova. Obě zmíněná data sice dělí pět dní, historické události jeden rok a místa přes sto padesát kilometrů, mají společnou jednu zásadní věc. Tou jsou represe komunistického režimu. Zatímco poprava Milady Horákové byla jedním z jejich výsledků, výstřely v babické škole naopak záminkou.
My versus oni
Každý totalitní režim chce při úplném ovládnutí společnosti vzbudit v občanech pocit ohrožení jejich životů. Státní ideologie marxismu-leninismu byla po roce 1948 nadřazována nad všechny ostatní ideové a názorové proudy a neustálé teorie třídního boje snadno ospravedlňovala konflikt s určenými nepřáteli. „Chceme se mít lépe? Tak musíme budovat socialismus. A když se kácí les, tak létají třísky,‘‘ zněla možná argumentace. Pomyslnými soupeři se staly jednak síly zvenčí v podobě západních politiků a agentů, jednak vlastní spoluobčané. Uvnitř Československa se komunisté zaměřili na své politické konkurenty z řad demokratických stran, živnostníky a podnikatele, velké sedláky i církev. Cílem vládnoucí moci bylo úplné ideologické podmanění společnosti a utlumení idejí, které by hlásanému názoru mohly odporovat. Ukrajování z práv a svobod započalo už brzy po úplném převzetí moci komunistickou stranou – omezení zájmových organizací i činnosti politických stran, personální čistky v zaměstnáních, zákon o vzniku JZD, likvidace živnostníků, omezení svobody projevu i shromažďování, zřízení táborů nucených prací a další kroky. Zanedlouho se ale po vzoru Sovětského svazu rozjela naplno také hra se strachem. Započaly politické procesy s ideovými nepřáteli.
Politické procesy 50. let
Jak už bylo zmíněno, v rámci svého třídního boje a hledání nepřítele si komunisté nalezli hned několik konkurenčních až nepřátelských skupin. Rudou optikou tak bylo potřeba se s těmito vnitřními i vnějšími nepřáteli vypořádat. Tvrdě, razantně a jednou pro vždy. Než k tomu však došlo, bylo zapotřebí těmto krokům zcela přizpůsobit tehdejší legislativu. Už v říjnu roku 1948 přijalo Národní shromáždění zákon č. 231/1948 na ochranu lidově demokratické republiky. Oproti prvorepublikovému zákonu z roku 1923 byla nová legislativa přísnější, zejména co se trestů smrti týče, zaváděla i nové trestné činy (velezrada, nedovolené opuštění republiky, ohrožování jednotného hospodářského plánu, zneužití úřadu duchovního a jiné funkce, vyzvědačství a další). Ovšem tento zákon v roce 1950 nahradil nový, který trestní právo v Československu opět přitvrzoval. Rozdíl v přísnosti jednotlivých zákonů dokládá počet, na kolik osob byly uplatněny. „Českoslovenští soudci odsoudili podle zákona 50/1923 Sb. celkem 5187 osob, podle zákona 231/1948 celkem 26 079 osob a podle zákona 86/1950 ještě 106 049 osob, které justice po roce 1990 rehabilitovala,‘‘ napsali historici Karel Kaplan a Pavel Paleček. Co se deliktů týče, na základě legislativy z roku 1948 byli perzekuovaní nejčastěji souzeni za velezradu (17,4 %), nedovolené opuštění republiky (16,0 %) a pobuřování proti republice (14,9 %). O dva roky později hned 56 % za ohrožení hospodářského plánu.
Přípravné akce k prvním procesům rozjeli komunisté už za třetí republiky, kdy ze spiknutí obvinili politiky slovenské Demokratické strany a proti účastníkům druhého odboje rozehráli provokační akci známou jako Mostecká aféra. Právě českoslovenští vojáci obvinění ze špionáže byli v květnu 1948 souzeni v prvním politickém procesu. Ačkoliv tribunál vyřkl tři rozsudky smrti, k popravám zde nedošlo. Prozatím, ty nastaly zanedlouho poté. Perzekuce z konce 40. let a počátku 50. let se dotkly mnoha skupin obyvatelstva. Před komunistickými soudy postupně stanuli političtí protivníci z řad sociálních demokratů, národních socialistů a lidovců, církevní představitelé, vojenští hodnostáři, sedláci a nakonec i sami někteří komunisté. Ač se jedná o lidi mnoha zaměření, několik věcí mají procesy společné. Všechny procesy měly velký mediální dosah a široká společnost zatížená dobovou propagandou je bedlivě sledovala. Nechvalně známé jsou v této souvislosti občany zasílané rezoluce, v níž požadují nejpřísnější potrestání domnělých zrádců a zločinců. Co každou odsouzenou skupinu dále pojí, jsou zbytečná ukončení lidského života, zmařené osudy, odloučení od rodiny a přetrhání společenských vazeb.
Pokud je řeč o politických procesech, napříč republikou si lidé vzpomenou zejména na tři jména. Generál Heliodor Píka dobře znal poměry v Sovětském svazu, a tak byl zkraje roku 1949 obviněn z velezrady a popraven. Doktorku Miladu Horákovou od trestu smrti za údajné protistátní spiknutí neuchránily ani žádosti o milost od person, jako byli Winston Churchill a Albert Einstein. Ráno 27. června se tak stala v ČSR jedinou popravenou ženou z politických důvodu. A někdejšího generálního tajemníka a samotného strůjce procesů Rudolfa Slánského dohnala paranoia uvnitř komunistických stran, která se šířila po celé východní Evropě. Mezi těmito příběhy ze soudních síní ale také silně rezonuje ten místní z roku 1951.
Podivuhodné jaro roku 1951
Ačkoliv kořeny veškerého dění, které pak vyústilo střelbou v babické škole dne 2. července 1951 a následnými politickými procesy, spadají již do poloviny 40. let, s ohledem na rozsah článku je pro nás nyní podstatné předně dění mezi únorem a červencem 1951.
Symbolicky 25. února 1951, tři roky po „Vítězném únoru‘‘ a rok od smrti číhošťského kněze Josefa Toufara, se na rokytnické faře u kněze Jana Buly ohlásil nezvaný host. Tím byl jeho spolužák z Gymnázia v Moravských Budějovicích Ladislav Malý, oděn do uniformy člena SNB. Mladému knězi i dalším lidem z okolí se Malý představil coby údajný agent CIC, jehož úkolem je převézt přes hranice arcibiskupa Josefa Berana. V následujících týdnech pak tento „dobrodruh‘‘ na obdobné historky zlákal poměrně hustou síť osob s protikomunistickým smýšlením. Jedním z prvních kompliců se stal teprve devatenáctiletý Drahoslav Němec z osady Veverka. Dvojice Malý a Němec pak v dubnu přešla do ilegality a přepadla tři funkcionáře KSČ v Heralticích. Tato akce si naštěstí nevyžádala ztráty na životech, ale přitáhla k regionu pozornost bezpečnostních složek. Po infiltraci odbojové skupiny Gustava Koláře z Litohoře žila bezpečnost dlouhou dobu v domnění, že má tento silně religiózní kraj pod kontrolou. Střelba v Heralticích ale tuto domněnku zcela zbořila. Po první vlně zatýkání skončili ve vězení první lidé kontaktovaní Malým, mimo jiné i mladý Němec, a údajný agent CIC se musel přeorientovat na jinou část regionu. Nově navázal spolupráci s Antonínem Plichtou z Šebkovic, jeho syny a Antonínem Mityskou z Horního Újezdu. Následující týdny pak přinesly přepadení stranických funkcionářů v Cidlině a Horním Újezdě, zapálení stohu v Mikulovicích, až došlo k samotným Babicím. Zde večer 2. července probíhala schůze MNV, na kterou vtrhli Malý s Mityskou, zatímco mladí Plichtové hlídali okolí školy. Přepadení v Babicích nezůstalo pouze u výhružek, jak tomu bylo dříve. Po střelbě Malého a Mitysky zemřeli tři činovníci místní organizace KSČ – Tomáš Kuchtík, Josef Roupec a Bohumír Netolička. Tato tragédie byla bezpečností ihned využita k rozsáhlé perzekuci velkých statkářů, představitelů katolické církve a dalších ideových nepřátel.
Rychlý proces se sedmi oprátkami
Pouhý týden po střelbě v Babicích podala prokuratura obžalobu hned na šestnáct osob a již 12. července započal v jihlavském Dělnickém domě první soudní proces. Ovšem ze šestnácti obžalovaných jich před soudem stanulo čtrnáct. Dvojice P. Jan Bula a Bohumil Krátký byla nakonec z procesu vyňata a přesunuta do pozdějšího. V případě rokytnického kněze tak došlo k rozhodnutí samotného nejvyššího vedení KSČ. Nechtěli totiž, aby pozornost nad celým případem skončila po jednom procesu, a tak byl připraven na podzim další, v čele s oblíbeným katolickým knězem.
Zpátky ale do Jihlavy v červenci 1951. Jak politické procesy byly záměrně konstruované v duchu zmíněného třídního boje, příkladně ukazuje první soud. Na lavici usedli dva kněží (Václav Drbola a František Pařil), pět zemědělců (Antonín Plichta starší, Antonín Mityska, Alois Roupec, Jindřich Nahodil a Jaroslav Vorlíček), dva lesníci (František Kopuletý a Antonín Škrdla), přičemž jeden se svojí manželkou (Božena Kopuletá) a čtyři osoby vycházející z živnostenských poměrů (Karel a Drahoslav Němcovi, Ladislav Brabenec a Ludvík Stehlík). Nelze také u těchto lidí opomenut jejich hlubokou víru a v případě Antonína Plichty staršího také členství v lidové straně. Co je zajímavé, že hned sedm souzených, tedy rovnou polovinu, bezpečnost zatkla už před 2. červencem.
Zatímco obvykle trvá soudní proces v řádech týdnů až měsíců, ten první babický proběhl až v neuvěřitelně rychlém tempu. Deset dní po střelbě bylo nachystáno vše potřebné – výslechy obviněných a trestní oznámení – a mohl tak 12. července začít ostře sledovaný proces. K této nebývalé rychlosti historik Michal Stehlík v díle Babické vraždy poznamenal: „Samotným předpokladem pro takto rychlý soudní proces byla hektická činnost Státní bezpečnosti. Vyšetřovací místnosti v Hluboké ulici se na několik dní proměnily v místo mučení psychického i fyzického charakteru. Nucení k výpovědím, bití, vyhrožování, to vše patřilo k celé přípravě procesu. Většina těch, kteří byli pro daný proces připravováni, přitom neměla se samotnými babickými vraždami nic společného. Spoluvězni vzpomínali, jak se z cely P. Drboly ozývaly výkřiky, aby po něm vyšetřovatelé dále nešlapali.‘‘
Celý proces neměl se spravedlností vůbec nic společného, jednalo se pouze o zinscenované divadlo. Chyběla jakákoliv role strany obhajoby a obvinění museli na otázky soudce odpovídat přesně naučenými odpověďmi. To se ale úplně nezdařilo. „Proces byl plný skákání do řeči, zmateného opravování se obžalovaných, kdy se odchýlili od textu, předříkávání odpovědí či přímo odpovědi ze strany soudce, aniž by byla položena otázka. Lze to jednoznačně přičíst příliš krátké době na přípravu podobně inscenovaného procesu. Musíme vzít v úvahu, že takto „modelované‘‘ procesy se připravovaly většinou celé měsíce – a zde byly k dispozici pouze dny,‘‘ napsal Stehlík. Tak jako rychle došlo k připravení soudního procesu, tak rychle byly následně vyneseny i konečné rozsudky. Soud v čele s Vojtěchem Rudým vyřkl 14. července sedm trestů smrti, dvě doživotí a pět vězení od dvaceti do pětadvaceti let vězení.
Nejmladším popraveným se stal dvacetiletý Drahoš Němec, smrti neunikl ani jeden ze střelců ze školy v Babicích Antonín Mityska. Nejvyšší možný trest si vyslechli také kněží Václav Drbola a František Pařil, hajní František Kopuletý a Antonín Škrdla a také bojovník proti dvěma totalitám, sedlák Antonín Plichta. Vynesené rozsudky mohla zvrátit pouze prezidentská milost, o kterou rodinní příslušníci i známí odsouzených žádali. Prezident Klement Gottwald ale žádostem nevyhověl. K popravám následně došlo 3. srpna v ranních hodinách na dvoře jihlavské věznice.
Represe ze strany komunistické moci se dotkly nejen odsouzených, ale také jejich blízké rodiny. Týden před vykonáním poprav, 24. července, byli nejbližší příbuzní účastníků prvního procesu odvezeni do severních Čech. Jmenovitě Anežka Němcová se synem, Marie Mitysková s dcerou, Marie Roupcová, Ludmila Vorlíčková se dvěma potomky a babičkou, Aloisie Stehlíková s dcerou a v Jihlavě ještě autobus přibral Ludmilu Plichtovou mladší, v té době umístěnou ve vazbě. „Podle vzpomínek Ludmily Plichtové si všichni směli vzít do tašky pouze osobní věci, ona sama jela jen v letních šatech, ve kterých byla zatčena,‘‘ stojí v knize Babické vraždy. Cílem této výpravy se stala farma Ploskovice na Státním statku v Litoměřicích.
Procesy pokračují i nadále
První proces ale nebyl konečnou bilancí babické tragédie. Od listopadu 1951 do února 1953 probíhaly další procesy, v nichž padly čtyři tresty smrti, dvě doživotí a třiapadesát trestů odnětí svobody. Posledním popraveným se stal v bolíkovickém poli těžce zraněný Stanislav Plichta, kterého museli 10. února 1953 na popraviště donést na nosítkách.
Otázkou pro mnohé může být, co se stalo s těly jedenácti popravených. Někdejší vyšetřovatel Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu Adolf Rázek uvedl, že ačkoliv měli být popravení zpopelněni a jejich popel uložen do hromadného hrobu, podařilo se urny pro pozůstalé uchránit. Do sklepa brněnského krematoria je hrdinně uschoval jeho vedoucí Vlastimil Ondráček a v roce 1968 je rodinným příslušníkům předal. Nevyzvednuté urny pak byly uloženy do společného hrobu v Brně.
---------------------------------------------------
Při psaní článku byly čerpány informace z těchto zdrojů:
KAPLAN, Karel a PALEČEK, Pavel. 2001.
Komunistický režim a politické procesy v Československu. Barrister & Principal
MÍKOVÁ, Lucie. 2022. Politické procesy v Československu v 50. letech 20. století. Bakalářská
práce na Fakultě bezpečnostního managementu Policejní akademie České republiky v Praze
STEHLÍK, Michal. 2016. Babické vraždy. Academia
Totalita.cz
Ústav pro studium totalitních režimů – ustr.cz
VLKOVÁ, Kateřina. 2010. Zákon na ochranu lidově demokratické republiky z roku 1948.
Diplomová práce na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.
